Knihovna otázek
AI a dálnice
Minulý týden jsem jela na schůzku do Prahy.
Mám to tam asi dvě hodiny jízdy, a protože byly na trase předpokládané problémy, vyjela jsem raději dřív. Měla jsem tedy dost času a mohla jsem si cestu užít.
Mám ráda svižnou jízdu. A když je dálnice volná, baví mě.
Jenže když najíždíte z okresní silnice na dálnici, je potřeba něco udělat.
Musíte přizpůsobit rychlost proudu.
Nemůžete na dálnici vjet stejnou rychlostí, jakou jste jeli předtím. Ale zároveň není možné zastavit na konci připojovacího pruhu a čekat, až bude všechno úplně bezpečné.
Musíte se rozjet.
Dívat se.
Odhadnout situaci.
Najít místo.
A zařadit se.
A najednou mě napadlo, jak moc to připomíná dnešní svět umělé inteligence.
AI už není něco, co přijde někdy v budoucnosti.
Dálnice už funguje.
A my na ni postupně najíždíme.
Někdo už jede dlouho. Někdo teprve zjišťuje, kde je připojovací pruh. A někdo se raději drží okresních silnic, protože tam zná každý výmol.
Jenže když vjedete na dálnici a jedete pořád čtyřicítkou, protože jste byli zvyklí jezdit čtyřicítkou, okolní provoz se vašemu tempu nepřizpůsobí.
Pojede dál.
A vy najednou zjistíte, že problém není v dálnici.
Je v rozdílu rychlostí.
S umělou inteligencí je to podobné.
Technologie zrychlila. Některé věci, které dříve trvaly hodiny, jsou otázkou několika minut. Informace jsou dostupnější. Možnosti se rozšířily. A tempo, kterým se mění způsob práce, je někdy rychlejší než naše schopnost si na něj zvyknout.
To ale neznamená, že člověk musí začít závodit s počítačem.
Řidič přece nesedí v autě proto, aby byl rychlejší než motor.
Sedí tam proto, aby věděl, kam jede.
To je možná na celé věci nejzajímavější.
Čím rychlejší dopravu máme, tím méně dává smysl řešit, kdo má rychlejší auto. Mnohem důležitější je, kdo sedí za volantem.
Stejně tak AI nemusí člověku vzít jeho hodnotu jen proto, že něco dokáže rychleji.
Když vám navigace najde cestu, nepřestáváte být řidičem.
Když vám auto pomáhá parkovat, pořád rozhodujete, kam zaparkujete.
A když vám AI pomůže vytvořit text, najít informace nebo připravit podklady, pořád zůstává na vás, co s tím uděláte.
Možná se tedy mění hlavně naše role.
Dříve jsme často dostávali úkol a hledali způsob, jak ho splnit.
Teď máme stále více možností, jak ho splnit během chvíle.
A právě proto začíná být důležité něco, co žádná technologie za člověka nevyřeší.
Kam vlastně jedeme.
Protože na dálnici můžete mít silné auto, perfektní navigaci a prázdnou cestu před sebou.
Ale když nevíte, kam máte namířeno, rychlost vám nepomůže.
A tak jsem si při cestě do Prahy říkala, že možná není potřeba mít z té nové dálnice strach.
Jen na ni postupně najet.
Zjistit, jak se na ní jezdí.
A nezapomenout, že auto může být stále rychlejší.
Ale volant je pořád v našich rukou.