← Knihovna otázek

Knihovna otázek

Chceme vlastně ve firmách aktivní zaměstnance?

Hana Bártová

„Aktivní zaměstnanec je horší než třídní nepřítel.“

Tohle rčení si pamatuji už dlouho. Používalo se ironicky hlavně v prostředí socialismu a později přežilo ve firmách jako nadsázka.

A kupodivu přežilo docela oprávněně.

Aktivní zaměstnanec totiž dokáže být úžasný.

Všimne si problému, který ostatní už dávno přestali vidět. Přemýšlí nad tím, proč se něco dělá právě takhle. Přijde s nápadem, jak práci zjednodušit, a někdy dokonce udělá něco, o co ho nikdo nepožádal.

Zkrátka sen každého zaměstnavatele.

Tedy až do okamžiku, kdy to skutečně udělá.

„Kdo vám řekl, že to máte měnit?“

A jsme doma.

Ve firmách totiž existuje spousta věcí, které se dělají určitým způsobem z velmi dobrého důvodu.

A pak existuje ještě druhá skupina.

Věci, které se dělají určitým způsobem proto, že se tak dělaly vždycky.

Rozlišit tyto dvě skupiny ovšem nemusí být vůbec jednoduché.

Nový zaměstnanec přijde, chvíli se rozhlíží a pak se zeptá:

„Proč tohle děláme?“

Odpověď může znít:

„Protože to tak potřebuje účetnictví.“

Dobře.

Nebo:

„Protože to vyžaduje zákazník.“

Také dobře.

Ale někdy přijde moje oblíbená odpověď:

„Protože jsme to tak dělali vždycky.“

A ještě krásnější varianta:

„To už jsme zkoušeli. To nejde.“

Právě tady si vzpomenu na další rčení:

„Ten blbec neví, že to nejde. Tak to udělá.“

A ono to funguje.

Samozřejmě také existuje možnost, že to udělá a firma následující tři dny hledá, kam zmizela objednávka za půl milionu.

I to je iniciativa.

Proto je staré rčení o aktivním zaměstnanci vlastně docela moudré. Aktivita sama o sobě ještě nemusí být přínosem.

Jenže bez ní se zase nikdy nedozvíme, jestli něco, co už deset let „nejde", náhodou dávno nejde jen v našich hlavách.

A tím se dostávám k otázce, která mě na tom baví nejvíc.

Chceme vlastně ve firmách aktivní zaměstnance?

Samozřejmě že ano.

V pracovních inzerátech je milujeme.

Hledáme samostatné, iniciativní, kreativní lidi schopné přicházet s vlastními řešeními.

Potom takového člověka přijmeme.

On se rozhlédne.

Začne přemýšlet.

Přijde s vlastním řešením.

A my se na něj podíváme:

„A kdo vám řekl, že máte přemýšlet?“

Dobře, takhle nahlas to většinou neřekneme.

Ale možná to někdy umíme dát najevo docela přesvědčivě.

Co tedy musí aktivní zaměstnanec dostat, aby jeho aktivita byla pro firmu skutečně přínosem?

Informace? Znalost souvislostí? Pravomoc? Důvěru? Možnost udělat chybu? Nebo prostě jen prostor přijít a říct:

„Hele, tohle mi nedává smysl.“

Možná totiž problém není aktivní zaměstnanec.

Možná je mnohem zajímavější sledovat, co se ve firmě stane ve chvíli, kdy se zaměstnanec skutečně začne chovat tak samostatně, jak po něm firma chtěla.

A tak mě zajímá vaše zkušenost.

Potkali jste někdy toho „blbce", který nevěděl, že něco nejde, a proto to udělal?

Nebo jste jím byli vy?

A jak to dopadlo? 😄

← Všechny články O mně