Knihovna otázek
Dlouhé vlasy, krátký rozum
„Dlouhé vlasy, krátký rozum.“
Dnes už tohle staré přísloví zní spíš jako poněkud hloupá urážka žen. Přesto mě na něm zaujalo něco jiného. Co když se v něm časem úplně ztratil význam toho, co vlastně znamenalo orientovat se ve světě?
Ženy kdysi nepotřebovaly méně rozumu. Potřebovaly jiný druh pozornosti.
Po velkou část historie byl jejich život mnohem těsněji spojen s určitým prostorem. S místem, kde se žilo, připravovalo jídlo, rodily a vychovávaly děti, pečovalo o nemocné, uchovávaly zásoby a kde bylo potřeba vědět, co právě dozrává, co dochází, kdo něco potřebuje a co bude potřeba za několik týdnů.
Takový prostor nebyl malý jen proto, že měl několik metrů čtverečních.
Byl neuvěřitelně složitý.
Žena v něm nepotřebovala každé ráno určit nový směr. Potřebovala vnímat, co se v něm právě děje. Znala jeho rytmus, změny a vztahy mezi jednotlivými částmi. Věděla, že když se změní jedna věc, projeví se to někde jinde.
Byla uvnitř systému, který nebylo potřeba neustále řídit. Bylo potřeba ho vnímat a udržovat.
Muž do tohoto prostoru přicházel a zase z něj odcházel. Historické rozdělení rolí samozřejmě nebylo všude stejné, ale lov, obchod, válka, přesuny nebo později veřejné rozhodování vytvářely jiný způsob orientace.
Tam už byl důležitý směr.
Odkud vyjít, kam dojít, čeho dosáhnout a jak se vrátit.
A možná právě tady vznikly dva způsoby zacházení se světem, které jsme později začali hodnotit jako více a méně rozumné.
Jeden svět potřeboval především určit směr.
Druhý potřeboval vnímat prostor.
Jenže moderní společnost postupně začala mnohem více oceňovat právě směr. Cíl, výkon, růst, rozhodnutí, výsledek a rychlost jsou snadno viditelné a dají se poměrně dobře měřit.
Vnímání prostoru se měří podstatně hůř.
Těžko se zapisuje do tabulky, že někdo včas poznal změnu atmosféry mezi lidmi. Že si všiml únavy ještě před zhroucením. Že cítil, že něco přestává fungovat, přestože čísla zatím vypadala dobře. Že neudělal nic převratného, ale vytvořil prostředí, ve kterém mohl celek dál fungovat.
Přitom právě příroda ukazuje, jak zásadní taková schopnost je.
Les také nemá ředitele, který by každé ráno vyhlásil strategii. Ekosystém vzniká z obrovského množství vztahů, zpětných vazeb a neustálého přizpůsobování. Jednotlivé organismy reagují na okolní podmínky a celek se proměňuje spolu s nimi.
Možná jsme tedy kdysi udělali zvláštní věc.
Schopnost určit směr jsme začali považovat za inteligenci, zatímco schopnost vnímat prostor jsme postupně odsunuli někam k intuici, pocitům a ženským záležitostem.
A potom jsme se oběma začali trochu vysmívat.
Ženě, protože příliš cítí.
Muži, protože necítí dost.
Přitom možná potřebujeme obojí.
Bez směru můžeme dokonale vnímat prostor, ale nikam se neposuneme. Bez vnímání prostoru zase můžeme velmi rychle postupovat směrem, který už dávno nedává smysl.
A dlouhé vlasy?
Ty bych zatím nechala jako symbol.
Představa, že dlouhé vlasy člověka fyzicky nebo energeticky propojují se Zemí, patří spíš do oblasti tradic a spirituality než mezi vědecky doložená fakta. Jako obraz ale fungují nádherně.
Vlasy rostou z těla a padají dolů. Pohybují se s větrem, dotýkají se kůže a po tisíce let nesly kulturní význam ženskosti, síly, postavení, sexuality i identity.
Možná tedy staré „dlouhé vlasy, krátký rozum" můžeme po letech přečíst úplně jinak.
Ne jako spor mezi chytrou a hloupou hlavou.
Ale jako připomínku, že vědět, kam jít, není totéž jako vědět, kde právě stojím.
A člověk potřebuje obojí.
Vy víte, kde stojíte a kam jdete?