Knihovna otázek
Jak řešíme bolest
„Co když bolest nechce jenom přestat?“
Když jsme byli malí a odřeli si koleno, řešení bylo jednoduché. Přiběhli jsme za mámou, ona ránu očistila, nalepila náplast, možná ji ještě pohladila nebo pofoukala a svět byl zase v pořádku.
Náplast měla skoro zázračnou moc.
Nejen proto, že zakryla odřené koleno. Někdo se zastavil, podíval se, co se nám stalo, postaral se o nás a bolest dostala svoje místo.
Pak jsme vyrostli.
Začne nás bolet hlava, záda, rameno nebo koleno a na pofoukání už většinou nevěříme. Otevřeme šuplík, vezmeme si tabletu proti bolesti a pokračujeme v tom, co jsme dělali.
Bolest zmizela. A přesně to jsme chtěli.
Máme schůzku, práci, děti, povinnosti a opravdu nemáme čas několik hodin přemýšlet nad tím, proč nás právě dnes začala bolet hlava.
Jenže někdy se bolest vrátí.
Jednou. Podruhé. Potřetí.
A člověk začne přemýšlet.
Možná už nechce pokaždé jen sáhnout po tabletě. Začne hledat jiné možnosti. Fyzioterapii, masáž, akupunkturu nebo jinou práci s tělem. Najednou už ho nezajímá pouze to, jak bolest vypnout.
Začne ho zajímat, odkud přichází.
To je docela zásadní změna.
Bolest přestává být pouze nepřítelem, kterého potřebujeme co nejrychleji odstranit. Stává se informací, že se někde něco děje.
A pak můžeme jít ještě o kousek dál.
Při kraniosakrální práci nebo emoční terapii nemusíme začínat otázkou, jak bolest odstranit. Můžeme se na chvíli zastavit přímo u ní.
Kde přesně ji cítím?
Jaká je?
Je ostrá, tupá, pulzující, stahující? Mění se, když jí věnuji pozornost? Co se děje ve zbytku těla?
A někdy se spolu s fyzickým vjemem začne objevovat ještě něco dalšího. Napětí. Strach. Vztek. Smutek. Obraz. Vzpomínka. Nebo jen neurčitý pocit, který jsme předtím vůbec nevnímali.
V tu chvíli už s bolestí nebojujeme stejným způsobem jako dřív.
Posloucháme ji.
To samozřejmě neznamená, že každá bolest je způsobena emocemi nebo že máme zahodit léky a přestat chodit k lékaři. Bolest může upozorňovat na zranění nebo onemocnění a její příčinu je někdy potřeba vyšetřit a léčit. U dlouhodobé bolesti se dnes ostatně stále více pracuje s tím, že její prožívání může mít více vrstev — biologickou, psychickou i sociální — a že samotné potlačení příznaku nemusí být celým řešením.
Možná se tedy během života neučíme stále dokonalejší způsoby, jak se bolesti zbavit.
Možná se učíme něco jiného.
Jako dítě říkáme:
Bolí mě to. Postarej se o mě.
Jako dospělý:
Bolí mě to. Potřebuji, aby to přestalo.
Když začneme hledat:
Bolí mě to. Chci vědět proč.
A když se naučíme své tělo opravdu vnímat:
Bolí mě to. Tak se podívám, co se ve mně děje.
Náplast, tableta, akupunktura ani terapie přitom nemusí stát proti sobě. Každá může mít v určité chvíli svoje místo.
Rozdíl je v tom, jestli bolest vnímáme pouze jako něco, co nám překáží v životě, nebo také jako informaci, které stojí za to věnovat pozornost.