← Knihovna otázek

Knihovna otázek

Je normální chtít víc?

O lidském pokroku, přírodních zákonech a světě, který možná vyrábí víc, než potřebuje

Hana Bártová

Je normální chtít víc?

Asi ano. Kdyby člověk nikdy nechtěl nic lepšího, možná bychom dodnes seděli v jeskyních, zahřívali se u ohně a čekali, až někdo přijde na to, jak nám život trochu usnadnit.

Člověk je totiž odjakživa tak trochu líný. A právě díky tomu neustále něco vymýšlí. Nechtělo se mu chodit pěšky, tak vynalezl kolo. Nechtělo se mu nosit vodu od studny, tak ji přivedl potrubím. Nechtělo se mu prát v ruce, tak sestrojil pračku.

Díky lidské pohodlnosti, zvědavosti a vynalézavosti vznikla spousta věcí, bez kterých si dnes život neumíme představit.

S tím bychom asi mohli souhlasit.

Jenže co když nám ten pokrok začíná přerůstat přes hlavu?

Co když jsme se dostali do situace, kdy už nevymýšlíme nové věci proto, abychom si usnadnili život, ale musíme vymýšlet další a další věci, abychom vůbec dokázali udržet v chodu všechno, co jsme už vytvořili?

Kolik světla vlastně potřebujeme?

Večer se projděte městem.

Svítí výlohy obchodů, reklamní tabule, kancelářské budovy, historické památky i kostely. Některé budovy jsou osvětlené tak krásně, že se na ně člověk rád podívá.

Jenže kolik energie potřebujeme, abychom to všechno udrželi rozsvícené?

A kolik dalších elektráren, rozvodů, kabelů, transformátorů a surovin potřebujeme, abychom tuto energii vyrobili a dopravili tam, kde ji spotřebujeme?

Samozřejmě potřebujeme osvětlení ulic, přechodů a míst, kde se lidé pohybují. Světlo nám přináší bezpečí a umožňuje činnosti, které bychom po setmění jinak dělat nemohli.

Ale opravdu potřebujeme, aby byl celou noc osvětlený každý kostel, každá památka a každá reklamní plocha?

Moderní LED osvětlení spotřebuje podstatně méně elektřiny než starší technologie. To je bezpochyby pokrok.

Jenže když díky úspornějším světlům začneme osvětlovat stále více míst, nemusí celková spotřeba klesat tak, jak bychom očekávali.

Ekonomové pro tento jev používají pojem rebound efekt, tedy zpětný nárůst spotřeby vyvolaný tím, že se určitá činnost stala levnější nebo efektivnější.

Je to zvláštní paradox. Naučíme se vyrábět světlo úsporněji, a tak si ho dopřejeme ještě víc.

A příroda?

Ta potřebuje také tmu.

Střídání dne a noci ovlivňuje biologické rytmy živočichů, rostlin i člověka. Nadměrné noční osvětlení může narušovat orientaci některých druhů hmyzu, chování ptáků i přirozené podmínky nočních ekosystémů.

Možná tedy není jedinou otázkou, kolik energie dokážeme ušetřit použitím lepší žárovky.

Možná bychom se měli také zamyslet, kolik světla skutečně potřebujeme.

Vyrábíme jídlo, abychom ho vyhodili?

Podobné je to s potravinami.

Musíme vypěstovat více zeleniny, více ovoce, více obilí a vyprodukovat více masa. Potřebujeme zemědělskou techniku, hnojiva, vodu, dopravu, chladírny, sklady, obaly a obchody.

A potom část toho všeho skončí v popelnici.

Podle zprávy Programu OSN pro životní prostředí z roku 2024 se v roce 2022 na světě vyhodilo přibližně 1,05 miliardy tun potravin a potravinového odpadu v domácnostech, obchodech a stravovacích službách.

To představovalo asi 19 % potravin dostupných spotřebitelům. Další potraviny se ztrácejí už při sklizni, skladování a dopravě.

Představte si tu práci.

Někdo připravil půdu, zasel, zaléval, sklidil úrodu, někdo ji zpracoval, zabalil, převezl a uskladnil. Někdo postavil obchod, někdo vyrobil chladicí zařízení a další člověk potraviny přivezl až k nám domů.

A nakonec je vyhodíme, protože jsme na ně neměli chuť, koupili jsme jich příliš mnoho nebo jsme je nestihli sníst.

Kolik energie jsme vlastně spotřebovali na výrobu něčeho, co nám nakonec nebylo k ničemu?

Dřívější generace dokázaly využít téměř všechno. Zbytky jídla se zkrmovaly zvířatům, kosti se vyvařovaly na vývary, slupky se kompostovaly a potraviny se zavařovaly, sušily nebo jinak uchovávaly.

Samozřejmě ani dříve nebyl svět bez odpadu a ne všechno bylo možné bezpečně využít.

Ale vztah k jídlu byl často jiný.

Jídlo představovalo práci, čas a něco, co nebylo samozřejmé.

Dnes někdy působí jako věc, kterou můžeme bez většího přemýšlení nahradit jinou.

A přitom každá vyhozená potravina představuje také zbytečně spotřebovanou půdu, vodu, energii a lidskou práci.

Co nám říkají děti ve školních jídelnách?

Zajímavé je sledovat také školní jídelny.

Zaměstnanci často řeší, že děti některá jídla odmítají. Nechtějí luštěniny, zeleninu, některé druhy masa nebo porce, které jim dospělí připravili.

Někdy se vracejí téměř plné talíře.

Příčiny mohou být různé. Chuťové preference, způsob přípravy, prostředí jídelny, velikost porce, věk dítěte nebo skutečnost, že zrovna nemá hlad.

Neznamená to, že děti nepotřebují kvalitní a dostatečnou výživu. Zvlášť u malých dětí je důležité rozlišovat běžné kolísání chuti k jídlu od dlouhodobých potíží, které mohou vyžadovat odbornou pomoc.

Ale přesto mě napadá jedna věc.

Někdo vypočítá, kolik potravin je potřeba nakoupit. Někdo je vypěstuje, přiveze a připraví. A pak dítě část jídla nechá na talíři.

Musíme opravdu vždy připravit tolik, kolik jsme předem naplánovali? Nebo bychom se měli více zajímat také o skutečné potřeby těch, pro které jídlo připravujeme?

Možná bychom tím někdy ušetřili nejen potraviny, ale také práci lidí, kteří je připravují.

Příroda má jeden zákon, který nedokážeme obejít

Tady se dostáváme k fyzice.

První termodynamický zákon říká, že energie nevzniká z ničeho a nezaniká. Může se pouze přeměňovat nebo přenášet.

Když vyrobíme elektrickou energii, musíme ji získat přeměnou nějaké jiné formy energie. Když vyrobíme automobil, potřebujeme materiály, energii a práci. Když vypěstujeme potraviny, využíváme sluneční záření, vodu, živiny, půdu a další zdroje.

Jenže je tu ještě druhý termodynamický zákon.

Ten mimo jiné vysvětluje, proč při skutečných procesech nedokážeme veškerou energii znovu využít ke stejně hodnotné práci. Část energie se rozptýlí, například ve formě tepla, a její další využití je obtížnější.

A podobně je to s materiály.

Můžeme je recyklovat, ale třídění, doprava, čištění a nové zpracování vyžadují další energii. Některé materiály při používání ztrácejí kvalitu, jiné se smíchají nebo rozptýlí natolik, že jejich opětovné získání je velmi obtížné.

Proto neexistuje dokonale uzavřený průmyslový koloběh, ve kterém bychom všechno donekonečna používali bez dalších vstupů a ztrát.

Příroda sice dokáže látky neustále zapojovat do různých cyklů, ale ani její procesy neprobíhají bez energie. A právě tady vidím jeden z největších rozporů našeho způsobu života.

Chceme vyrábět stále víc, ale zároveň nepřemýšlíme o tom, že budeme spotřebovávat stále více zdrojů.

Technologie nám mohou pomoci spotřebu snížit, ale zároveň musíme použít jiné vstupy. Nemůžeme zrušit přírodní zákony.

Kolik energie potřebujeme na získání další energie?

Při přemýšlení o jídle mě napadá ještě jedna souvislost.

Naše tělo potřebuje energii k tomu, aby mohlo zpracovat potravu, ze které další energii získává.

Při trávení, vstřebávání a ukládání živin se skutečně spotřebovává energie. Odborně se tomu říká termický efekt potravy a u běžné smíšené stravy představuje přibližně deset procent celkového denního energetického výdeje.

Většinu energie tedy nespotřebujeme na samotné trávení. Velkou část tělo využívá k udržování základních životních funkcí, jako je činnost mozku, srdce, dýchání a regulace tělesné teploty.

Přesto je princip zajímavý.

Abychom energii získali, musíme určitou energii také vydat.

Podobně funguje i naše společnost.

Abychom získali ropu, potřebujeme vrtné soupravy, dopravu a zpracovatelská zařízení. Abychom získali elektřinu, potřebujeme elektrárny, vedení a další infrastrukturu. Abychom vyrobili nové technologie, potřebujeme materiály a energii na jejich výrobu.

V energetice se proto používá ukazatel EROI, který porovnává množství získané energie s energií potřebnou k jejímu získání.

Neříká nám všechno o dopadech určité technologie, ale připomíná důležitou skutečnost: samotné získávání energie má svou cenu.

A pokud budeme vytvářet stále složitější systémy, budeme potřebovat další zdroje také na jejich provoz, opravy a obnovu.

Někdy mám pocit, že jsme vytvořili obrovský stroj, který musí stále rychleji pracovat, aby dokázal udržet v chodu sám sebe.

Zachraňujeme planetu výrobou dalších věcí?

V posledních letech se hodně mluví o elektromobilech.

Mají pomoci snížit emise z dopravy, a v mnoha podmínkách to skutečně dokážou.

Jenže také potřebují suroviny, energii a výrobní kapacity, které vytváří jiné zátěže pro planetu.

Mezinárodní energetická agentura uvádí, že při započítání celého životního cyklu má středně velký elektromobil v celosvětovém průměru přibližně poloviční emise skleníkových plynů oproti srovnatelnému spalovacímu automobilu. Ale ani auto není jen o emisích.

Možná bychom proto neměli hodnotit jen to, jakou technologii používáme, ale také kolik věcí potřebujeme a jak dlouho nám slouží.

Proč třídíme odpad, který vůbec nemusel vzniknout?

Někdy mám pocit, že jsme vytvořili obrovský systém, ve kterém nejprve spotřebujeme energii a suroviny na výrobu například obalů, potom další energii na jejich dopravu a nakonec budujeme nové provozy, které mají tyto obaly zpracovat.

A lidem vysvětlujeme, že mají správně třídit.

Jenže proč vůbec musíme třídit něco, co nemuselo vzniknout?

V odpadovém hospodářství existuje princip předcházení vzniku odpadu. Právě ten stojí v evropské hierarchii nakládání s odpady před opětovným použitím a recyklací. A slyšeli jste o tom? Já ne.

Jinými slovy: nejlepší odpad je často ten, který vůbec nevznikne.

Přesto se mnohem častěji setkáváme s návody, jak odpad správně vytřídit, než s otázkou, zda bylo nutné ho vyrobit.

Může jednotlivec vůbec něco změnit?

Často slýcháme, že každý musí začít u sebe.

Máme šetřit vodou, zhasínat světla, třídit odpad, omezovat spotřebu a nakupovat odpovědně.

Jenže jak velký vliv má člověk, který si v obchodě může vybrat pouze z výrobků, jež mu někdo nabízí?

Může odmítnout zbytečně zabalené zboží. Může nakupovat méně, opravovat staré věci nebo omezit plýtvání.

Ale nedokáže sám změnit způsob výroby, balení, dopravy ani pravidla celého trhu.

A právě proto mi připadá zvláštní, když se odpovědnost za stav planety přenáší především na jednotlivce.

Člověk má šetřit elektřinou, ale kolem něj celou noc svítí prázdné kancelářské budovy a reklamy. Má omezovat odpad, ale zboží, které potřebuje, se prodává ve zbytečně složitých obalech.

Nemělo by být součástí pokroku také to, že budeme vyrábět méně zbytečných věcí?

Možná by skutečnou známkou vyspělé společnosti nebylo pouze to, kolik toho dokáže vyrobit, ale také to, kolik toho dokáže nevyrábět, aniž by tím utrpěla kvalita života.

Kdy se z pokroku stává problém?

Příroda nefunguje podle našich obchodních plánů.

Má své cykly, omezené zásoby některých zdrojů a určitou schopnost obnovovat to, co z ní odebíráme.

Les potřebuje čas, aby vyrostl. Půda potřebuje čas, aby se obnovovala. Vodní ekosystémy potřebují podmínky, ve kterých mohou fungovat, a mnoho přírodních procesů nelze libovolně urychlit.

Člověk se ale naučil vyrábět rychleji, dopravovat dál a spotřebovávat více.

A když narazí na problém, často vytvoří další technologii, která ho má vyřešit.

Někdy to funguje výborně. Moderní technologie nám umožňují léčit nemoci, šetřit zdroje a snižovat znečištění.

Jindy však řešením jednoho problému vytváříme problém další.

A tak mě napadá, jestli jsme si pokrok nezačali plést s neustálým růstem.

Pokrok přece nemusí znamenat pouze více výrobků, více světel, více aut, více jídla a více spotřebované energie.

Mohl by znamenat také méně zbytečné práce, méně odpadu, zdravější prostředí a více času na život.

Možná jsme se díky své vynalézavosti naučili vyrábět téměř všechno, co nás napadne.

Teď bychom se ještě mohli naučit rozpoznávat, co z toho skutečně potřebujeme. Jenže pak by výrobci přišli o svůj zisk. Následně státy o daně a možnost ovládat a řídit celosvětové dění.

A co když už některá řešení existují?

Občas narazím na zprávu o zajímavém vynálezu, nové technologii nebo člověku, který přišel s úplně jiným způsobem, jak řešit některý z našich problémů.

Některé nápady vypadají téměř neuvěřitelně. Jiné jsou překvapivě jednoduché. A přesto o nich po nějaké době přestaneme slyšet.

Proč?

Nedostaly se z laboratoře do skutečného provozu? Byly příliš drahé? Nenašel se investor? Nebo se ukázalo, že v praxi nefungují tak dobře, jak jejich autoři očekávali?

A co když některé z nich skutečně fungují, jen se o nich téměř neví?

Právě to bych chtěla zjistit s vaší pomocí.

Znáte nějaký zajímavý vynález, technologii nebo způsob využívání přírodních zdrojů, který by mohl omezit plýtvání, snížit spotřebu energie nebo zbytečnou výrobu?

Četli jste o objevu, který vás zaujal, ale později jste o něm už nic neslyšeli? Znáte českého vynálezce, výzkumný projekt nebo malé zařízení, které funguje, ale nedostalo se do širšího povědomí?

Nemusí jít o hotový výrobek. Zajímají mě i experimenty, prototypy a nápady, které zatím existují jen na papíře. Důležité je zjistit, co se o nich skutečně ví, co už bylo vyzkoušeno a co zatím zůstává pouze slibem.

Napište mi na hbartova@bbebartova.cz. Budu ráda za název vynálezu, odkaz na článek, video, výzkum nebo kontakt na jeho autora.

Ráda bych z těchto informací postupně vytvořila prostor, kde se budeme společně seznamovat s možnostmi, o kterých se běžně nemluví. A třeba také zjistíme, proč některé zajímavé myšlenky nikdy neopustily laboratoře.

Protože možná nepotřebujeme stále vymýšlet něco nového.

Možná bychom se měli nejdřív podívat, co už někdo vymyslel a proč to dosud nepoužíváme.

Je normální chtít víc?

Ano, myslím, že je.

Touha po lepším životě nás provází od nepaměti. Díky ní jsme se naučili překonávat překážky, poznávat svět a vytvářet věci, které našim předkům připadaly nemožné.

Jenže přírodní zákony se našim přáním nepřizpůsobují.

Nemůžeme donekonečna odebírat zdroje, aniž bychom počítali s jejich obnovou. Nemůžeme vyrábět bez spotřeby energie a nemůžeme očekávat, že všechny materiály budeme znovu a znovu využívat beze ztrát.

Možná tedy není problém v tom, že chceme víc.

Možná je problém v tom, čeho chceme víc.

Více věcí, které budeme muset vyrobit, převézt, skladovat a nakonec zlikvidovat?

Nebo více času, klidu, zdraví, radosti a prostoru pro život?

A možná bychom se mohli zamyslet ještě nad jednou věcí.

Když jsme díky lidské pohodlnosti vynalezli tolik úžasných technologií, proč máme někdy pocit, že musíme pracovat stále víc, abychom si je všechny mohli dovolit?

Hana Bártová – BBE | Bártová
www.bbebartova.cz

← Všechny články O mně