Knihovna otázek
Kdo jsem, když přírodní síla nedostane, co chce?
Příroda v nás neustále něco chce. Chce, abychom přežili, jedli, spali, vyhýbali se nebezpečí, hledali druhé lidi a pokud možno zajistili, aby po nás na světě někdo zůstal. Kvalita následníka ji příliš nezajímá. Ztráty jsou koneckonců povolené v každém podnikání.
Má poměrně jasný plán, jako by měla klapky na očích, a vůbec ji nezajímá, zda se nám hodí do diáře.
Dokud všechno probíhá podle jejích představ, příliš si jí nevšímáme. Potkáme člověka, zamilujeme se, vytvoříme vztah a máme pocit, že jsme si ho svobodně vybrali. Přírodní síla sedí nenápadně v pozadí, spokojeně si odškrtává jednotlivé body a nechává nás věřit, že celou akci řídíme sami. Má polovinu práce hotovou, tak proč by se do toho pletla.
Potíže nastanou ve chvíli, kdy se náš vyvolený člověk rozhodne, že vyvolený být nechce.
My bychom rádi pokračovali, ale on už pokračuje jinam, až se mu kouří za patami. Případně odchází s někým jiným — mladším, krásnějším a chytřejším, ovšem pouze podle úsudku dotyčného. Příroda zjistí, že její plán nevyšel, a místo aby situaci přijala s důstojností a nechala nás na pokoji, spustí poplach.
Příroda neumí prohrávat
Rozum v takové chvíli většinou chápe, co se stalo. Tedy někdy nechápe vůbec nic a nestačí se divit. Ví ale, že vztah skončil, druhý člověk se nevrátí a další zpráva začínající slovy „Už ti píšu opravdu naposledy" pravděpodobně nepřinese kýžený výsledek.
Tělo má ovšem vlastní názor a prosazuje ho velmi důrazně.
Začne pálit v hrudi, svírat žaludek, stahovat hrdlo a vyrábět myšlenky takovou rychlostí, že by mu mohl závidět i krizový štáb odvracející světovou katastrofu. Není důležité, že je půl třetí ráno. Právě teď je nezbytné zjistit, kdy byl dotyčný naposledy připojený, komu dal srdíčko a co přesně znamenala věta, kterou napsal před třemi týdny bez tečky.
Člověk si myslí, že analyzuje vztah. Ve skutečnosti sleduje přírodní sílu, která se pokouší obnovit přerušené spojení všemi dostupnými prostředky.
Příroda nezná hrdost, zdravé hranice ani doporučenou dobu mezi jednotlivými zprávami. Má jediný úkol: napravit situaci. Pokud kvůli tomu musíme odhodit důstojnost, přestat spát a sedmnáctkrát si přečíst starou konverzaci, považuje to za přijatelnou provozní ztrátu.
Něco ve mně ho potřebuje
Věta „Potřebuji ho" zní naprosto přesvědčivě a sami sebe vidíme přisáté k druhému člověku jako tvor z filmu Vetřelec. Problém spočívá v tom, že se v této větě člověk a jeho přírodní program spojili do jedné nerozlišitelné hmoty.
Možná by bylo přesnější říct: „Něco ve mně ho potřebuje."
Tělo může potřebovat dotek. Zraněná část může potřebovat ujištění, že nebyla opuštěna. Představa společné budoucnosti odmítá přijmout, že právě přišla o zaměstnání. Ego by rádo vysvětlilo, že něco takového se mu přece nemůže stát. Vždyť ten zmetek něco sliboval! A přírodní síla pobíhá mezi tím vším jako vedoucí směny, který právě zjistil, že nebyl splněn plán a nebudou prémie.
To však ještě neznamená, že celá naše bytost potřebuje právě tohoto člověka.
Mohu po něm toužit a současně vědět, že vedle něj nejsem šťastná. Mohu cítit strašlivou bolest při představě, že odejde, a přitom si pamatovat, jak často jsem si přála, aby alespoň na víkend odjel. V jasnějších chvílích dokonce v detailu vidím, jak jsem ho smetla ze schodů. Mohu ho chtít zpátky a zároveň tušit, že bych po jeho návratu během čtrnácti dnů znovu řešila stejné věci. Bolest zatnutých čelistí to ostatně dokazuje už několik měsíců, případně let.
Lidské nitro nemá povinnost zastávat jednotný názor. Příroda však bývá nejhlasitější, a tak se snadno ujme předsednictví a prosazuje svůj plán hlava nehlava.
Intenzita není osvědčení o kvalitě
Silná přitažlivost vypadá osudově. Člověk nemůže jíst, spát ani pracovat, což mu připadá jako nezpochybnitelný důkaz hluboké lásky.
Může to být láska. Může to však být také tělesná přitažlivost, strach z opuštění, staré zranění a nervový systém, který právě pořádá požární cvičení bez předchozího upozornění. Kdyby se na tom ohni dalo alespoň něco uvařit.
Přírodní síla totiž není vztahová poradkyně. Nekontroluje kompatibilitu, spolehlivost ani schopnost druhého člověka odnést po sobě hrnek do kuchyně. Nezajímá ji, jestli si máme co říct a zda vedle sebe dokážeme žít déle než prodloužený víkend.
Dokáže nás s mimořádnou intenzitou přitahovat k člověku, se kterým by společná domácnost připomínala dlouhodobý sociální experiment. Dříve se tomu říkalo italské manželství.
My si tuto intenzitu vyložíme jako znamení, že jsme potkali svou druhou polovinu. Příroda možná jen stiskla správnou kombinaci tlačítek a nyní se zájmem pozoruje, co všechno jsme ochotni udělat. Její smysl pro humor je někdy až zarážející.
Když odmítneme splnit požadavek
Pak přichází ta nejtěžší chvíle. Přírodní síla požaduje, abychom jednali, ale my nic neuděláme.
Nenapíšeme zprávu. Nezavoláme. Nezajedeme náhodou nakoupit do obchodu vzdáleného čtyřicet kilometrů, protože tam dotyčný občas chodí. Nepokusíme se obnovit vztah jen proto, aby na chvíli přestalo bolet místo, které po něm zůstalo. Ať si trhne, potvora stará. Já to zvládnu.
Příroda se nejprve domnívá, že jsme její pokyn přehlédli. Pošle ho tedy znovu, tentokrát s pálením na hrudi.
Když ani to nepomůže, přidá smutek, strach a několik přesvědčivých vzpomínek na nejkrásnější společné okamžiky. Zvláštní je, že do tohoto vzpomínkového pásma většinou nezařadí hádku kvůli ponožkám, třídenní mlčení ani večer, kdy jsme seděli vedle sebe a připadali si osamělejší než kdykoli předtím.
Přírodní dokumentární tvorba bývá značně výběrová. Příroda sama je obrovský stroj na manipulaci a ve střižně si nechává jen záběry, které se jí právě hodí.
Člověk pak potřebuje vydržet něco, co se téměř vydržet nedá. Nejen nepřítomnost druhého, ale také vlastní tělo, které ho přesvědčuje, že pokud nic neudělá, stane se něco strašného.
V takové chvíli nepomůže rada, aby se měl rád. Potřebuje zjistit, zda může cítit bolest, aniž by se jí stal. V paměti loví telefonní číslo na záchrannou službu a přemýšlí, jestli volat hned, nebo až za chvíli. V nejdramatičtější variantě mu hlavou proběhne, že by mohl zemřít, aby toho grázla alespoň pořádně potrestal a sobě konečně ulevil.
Příroda má ráda velká dramata. Zejména pokud je nemusí sama prožívat.
Bolest nemusí dostat celý byt
Když se bolest objeví, má sklon chovat se jako návštěva, která měla přijít na kávu a postupně se nastěhovala do všech pokojů. Sedí v kuchyni, leží v ložnici, zabírá koupelnu a ještě se ptá, proč není nic v lednici.
Člověk potom nevnímá, že ho něco bolí. Bolest se stane celým jeho světem.
Možná ji však není nutné vyhodit. Mohli bychom jí pouze přestat poskytovat celý dům. Kdyby alespoň uklidila, dalo by se o jejím delším pobytu jednat.
Vedle pálení v hrudi stále existují chodidla opřená o zem. Vedle prázdnoty v břiše je také ruka položená na stole, zvuk projíždějícího auta a prostor místnosti. Bolest nezmizela, ale už není všude.
Tohle není pozitivní myšlení. Člověk si nenamlouvá, že je mu dobře. Pouze začíná vnímat, že jeho prožitek obsahuje také něco jiného než příkaz přírodní síly.
Možná právě tady vzniká první kousek svobody.
Kdo zůstane, když mě nikdo nevybral?
Když nás někdo opustí, neodchází pouze člověk. Někdy s ním odejde také naše budoucnost, role, jistota a představa, že jsme někam patřili.
Najednou nevíme, kdo jsme.
Mohli bychom si samozřejmě stoupnout před zrcadlo a desetkrát si zopakovat, že jsme silní, hodnotní a úplní. Zrcadlo by to nejspíš vydrželo, pokud ho zrovna v návalu vzteku nerozbijeme. O našem těle se totéž říct nedá.
Možná není potřeba vyrábět novou odpověď. Stačí chvíli zkoumat, zda jsme opravdu zmizeli.
Partner odešel, ale tělo stále dýchá. Společný příběh skončil, ale vědomí si toho všímá. Příroda nedostala, co chtěla, přesto život pokračuje. Poněkud uraženě, s oteklýma očima a občasnou kontrolou telefonu, ale pokračuje.
Někde pod všemi rolemi zůstává člověk, který není pouze něčí partnerkou, vyvolenou, opuštěnou ani odmítnutou. Není nutné ho okamžitě pojmenovat. Možná stačí zjistit, že tam vůbec je.
Přírodu nemusíme porazit
Úplné odpojení od přírodní síly by mohlo na první pohled vypadat lákavě. Žádná touha, žádné pálení, žádné noční přemýšlení, proč někdo použil v závěru zprávy tečku místo smajlíku.
Společně s bolestí by se však mohla ztratit také radost, přitažlivost, blízkost a chuť žít. Všechno tedy zatím zavřeme do komory, kde to přečká období karantény. Člověk by sice konečně získal klid, ale možná by v něm už neměl kdo bydlet.
Cílem proto nemusí být přírodu umlčet. Stačilo by jí odebrat právo vydávat závazná rozhodnutí.
Může nám doporučit, abychom někomu okamžitě napsali. My můžeme její návrh vzít na vědomí a nechat ho do rána uležet. Může tvrdit, že bez určitého člověka nepřežijeme. My můžeme počkat a ověřit si to. Může spustit poplach. My se můžeme nejprve podívat, zda skutečně hoří.
Možná zjistíme, že nás příroda neinformuje o skutečném nebezpečí. Jen je velmi nespokojená s vývojem událostí. Nesnese, že život nehraje její vlastní Nekonečný příběh.
Když život pokračuje jinak
Přírodní síla má ráda jednoduché scénáře. Setkat se, spojit se, založit rodinu a pokračovat. Člověk však dokáže pokračovat mnoha různými způsoby.
Pokračuje v dětech, ale také v tom, co vytvoří, koho ovlivní, čemu porozumí a co předá dál. Pokračuje v práci, myšlenkách, knihách, vztazích, péči i v drobných změnách, které po něm zůstanou v životě druhých lidí.
Příroda možná nedostane přesně to, co si objednala. Neposlala kolkovanou žádost, tak co po nás vlastně chce? To však neznamená, že život skončil. Pouze odmítl postupovat podle původního itineráře.
A tak se můžeme znovu zeptat: Kdo jsem, když přírodní síla nedostane, co chce?
Jsem člověk, kterého to může strašně bolet. Člověk, jehož tělo protestuje, jehož představy se zhroutily a jehož ruka se stále natahuje po telefonu.
Zároveň jsem ale také ten, kdo si toho všeho všímá.
Příroda může chtít. Může naléhat, vyhrožovat a vytahovat pečlivě sestříhané vzpomínky na šťastné chvíle. Nemusím ji nenávidět ani porazit. Mohu ji nechat mluvit a přitom jí neodevzdat své jméno, důstojnost ani rozhodování.
Možná právě ve chvíli, kdy příroda nedostane, co chce, dostává člověk nečekanou příležitost zjistit, že kromě jejího věrného zaměstnance je také sám sebou.