Knihovna otázek
Kdo rozhoduje, zda bude život pokračovat?
V předchozím článku jsme se ptali, kdo jsem, když přírodní síla nedostane, co chce. Příroda nás vede ke spojení, vytváření vztahů a pokračování života. Člověk však nežije pouze v přírodě. Žije také ve společnosti, která určuje, kolik bude stát jeho bydlení, jak dlouho bude pracovat, zda se uživí, kdy si může dovolit dítě a kolik nejistoty musí každý den unést.
Přírodní síla může chtít, aby se dva lidé setkali a život pokračoval. Společenské podmínky jim však mohou tuto cestu natolik zkomplikovat, že na ni nakonec nenastoupí.
A tady vzniká zvláštní rozpor. Z jedné strany slyšíme obavy z klesající porodnosti, stárnutí obyvatelstva a nedostatku lidí v produktivním věku. Z druhé strany vyrůstá generace, pro kterou je vlastní bydlení stále vzdálenější, práce méně jistá a založení rodiny finančně i psychicky náročné.
Společnost se ptá, proč mladí lidé nemají děti. Mnohem méně často se ptá, jaké podmínky jim pro pokračování života skutečně připravila.
Chce někdo snížit počet lidí?
Část lidí je přesvědčena, že mocné skupiny usilují o snížení světové populace a využívají k tomu ekonomický tlak, strach, změny hodnot i rozdělování společnosti. Pro takto formulovaný jednotný plán však nemáme přesvědčivé důkazy.
Navíc neexistuje jedna vládnoucí vrstva s jedním cílem. Státy potřebují budoucí pracovníky a daňové poplatníky. Firmy potřebují zaměstnance a zákazníky. Ekologická hnutí upozorňují na omezené zdroje planety. Investoři hledají zisk a politici přemýšlejí především do příštích voleb. Jednotlivé zájmy se překrývají, střetávají a někdy si přímo odporují.
Evropská komise mezi své demografické cíle řadí podporu rodičů, slaďování rodinného a pracovního života, dostupnou péči o děti i posílení postavení mladých generací. Oficiálně tedy neusiluje o to, aby se rodilo méně dětí. Naopak hledá způsob, jak se vyrovnat s demografickým poklesem. European Commission – Demographic change in Europe
Jenže mezi tím, co společnost prohlašuje, a tím, jaké podmínky skutečně vytváří, může být obrovský rozdíl.
Možná tedy není nejdůležitější otázkou, zda se někde sešla skupina mocných lidí a rozhodla, že nás musí být méně. Podstatnější může být, zda ekonomický a společenský systém nevytváří stejný výsledek i bez takové dohody.
Systém, který pracuje proti vlastní budoucnosti
Mladý člověk má vystudovat, získat praxi, vybudovat si kariéru, našetřit peníze, zajistit bydlení a teprve potom založit rodinu. Jenže než splní všechny předpoklady, které po něm společnost požaduje, může zjistit, že velká část jeho biologicky nejvhodnějšího období už uplynula. (z toho by se zbláznil i úplně zdravý člověk)
Má být samostatný, flexibilní a připravený přestěhovat se za prací. Má investovat do svého rozvoje, cestovat, podávat výkon a stále se přizpůsobovat měnícímu se trhu. Současně se od něj očekává, že vytvoří pevný vztah, bezpečný domov a stabilní prostředí pro děti.
Má tedy žít tak, jako by nikde neměl zakořenit, a zároveň vytvořit podmínky, ve kterých může zakořenit další život.
To není snadno řešitelný rozpor.
Podle OECD klesla průměrná plodnost v členských zemích z 3,3 dítěte na jednu ženu v roce 1960 na 1,5 dítěte v roce 2022. Mezi důležité příčiny patří vedle změny životních hodnot také náklady na bydlení, finanční nejistota a obtížné slaďování práce s rodinou. OECD – Society at a Glance 2024
Ani Česko nestojí stranou. Během prvních tří čtvrtletí roku 2024 se narodilo o osm procent méně dětí než ve stejném období předchozího roku. Český statistický úřad – Pohyb obyvatelstva
Čísla nám však neřeknou, kolik lidí dítě chtělo, ale nenašlo partnera. Kolik párů čekalo na dostupné bydlení. Kolik žen odkládalo mateřství, protože si nemohly dovolit vypadnout z pracovního života. Kolik mužů si netrouflo převzít odpovědnost za rodinu, protože sami žili od výplaty k výplatě.
Za každým demografickým údajem je konkrétní lidský život, který možná chtěl pokračovat, ale nenašel pro své pokračování dostatečně bezpečný prostor.
Mladá generace neodmítá pouze děti
Mladým lidem se někdy vyčítá, že jsou pohodlní, sobečtí a nechtějí se vzdát svého životního stylu. Někteří děti skutečně nechtějí a mají právo se tak rozhodnout. U jiných ale nemusí jít o odmítnutí rodičovství. Mohou pouze odmítat podmínky, za kterých by ho měli uskutečnit.
Dřívější generace často zakládaly rodinu s menším materiálním komfortem. Současně však mohly mít větší jistotu, že bydlení časem získají, práce bude pokračovat a svět kolem nich má alespoň přibližně předvídatelný směr.
Dnešní mladý člověk má téměř neomezené množství možností, ale stále méně jistoty, že kterákoli z nich vydrží.
Může komunikovat se stovkami lidí, a přesto nemít nikoho, na koho se může skutečně spolehnout. Seznamovací aplikace mu nabízejí dalšího člověka jedním pohybem prstu, ale zároveň v něm mohou udržovat pocit, že za tím současným čeká někdo vhodnější. Vztah se potom nemusí rozvíjet jako společně budovaný prostor. Může připomínat výrobek, který vrátíme, jakmile nesplní naše očekávání.
Přírodní síla člověka tlačí ke spojení. Moderní prostředí mu však neustále ukazuje další možnosti a učí ho, aby se nezastavoval příliš dlouho u jediné z nich.
Výsledkem nemusí být svoboda. Může jím být nekonečné hledání, ve kterém se lidé setkávají, ale nedokážou společně zakořenit.
Dá se přírodní síla využít proti člověku?
Každou hlubokou lidskou potřebu lze nějakým způsobem využít. Strach o přežití prodává bezpečí. Nejistota ohledně vlastního těla prodává krásu. Strach ze stáří prodává mládí. Touha po blízkosti prodává seznamovací služby, romantické příběhy, návody na získání partnera i představu, že bez vztahu nejsme úplní.
Člověk, který se bojí samoty, je snadno ovlivnitelný. Udělá mnoho pro to, aby byl přijat, vybrán a ujištěn o své hodnotě. Může nakupovat, měnit své tělo, přizpůsobovat názory, zůstávat v nevyhovujícím vztahu nebo se neustále snažit splnit podmínky, za kterých si snad konečně zaslouží lásku.
K využívání přírodní síly proto není nutné, aby někdo ovládal naši biologii. Stačí ovládat příběhy, kterými si její působení vysvětlujeme.
Nejprve člověku sdělíme, že bez partnera není úplný. Potom mu nabídneme nekonečné množství prostředků, které mu mají pomoci partnera získat. Zároveň vytvoříme prostředí, ve kterém je stále obtížnější vybudovat klidný a trvalý společný život.
Člověk pak může hledat chybu pouze v sobě. Málo se snažil, není dost přitažlivý, úspěšný, vědomý nebo emocionálně vyspělý. Nemusí si všimnout, že se pokouší vytvořit bezpečné spojení v prostředí, které dlouhodobému bezpečí příliš nepřeje.
Není potřeba tajný plán
Možná nás nejvíc mate představa, že pokud něco nebylo naplánováno, nemůže to mít žádný směr. Společenské systémy však mohou vytvářet určité výsledky, aniž by je někdo centrálně řídil.
Firma sníží náklady a přenese nejistotu na zaměstnance. Majitel bytu zvýší nájem, protože mu to trh umožňuje. Město nepostaví dostupné bydlení. Politici odloží dlouhodobou změnu, protože její výsledky nebudou vidět v jejich volebním období. Digitální platforma se snaží udržet naši pozornost, protože na ní vydělává.
Každý udělá krok, který je z jeho úhlu pochopitelný. Součet těchto kroků ale může vytvořit svět, ve kterém mladí lidé nemají dostatek času, peněz, stability ani důvěry, aby založili rodinu.
Nikdo nemusel rozhodnout, že život nemá pokračovat. Stačilo, že jeho pokračování nebylo pro nikoho dostatečně důležitou prioritou.
Kdo má prospěch z osamělého člověka?
Osamělý člověk může být velmi výkonný pracovník, protože nemá komu vysvětlovat, proč zůstává večer v práci. Může se snadněji stěhovat, přizpůsobovat a přijímat změny. Často také více spotřebovává, protože každý člověk žijící sám potřebuje vlastní byt, vybavení, energie a služby.
To ještě nedokazuje, že někdo samotu záměrně vyrábí. Ukazuje to však, že systém nemusí mít velkou motivaci odstranit podmínky, které ji podporují.
Rodina potřebuje čas, prostor, předvídatelnost a vztahy, které nelze každého půl roku přestěhovat za výhodnější pracovní nabídkou. Život pokračuje pomalu. Ekonomika chce často růst rychle.
Možná se tedy nestřetává příroda s tajným plánem na snížení populace. Možná se střetává s prostředím, které dokáže ocenit téměř všechno kromě času potřebného k vytvoření skutečného lidského zázemí.
Když společnost žádá děti, ale nenabízí budoucnost
Nestačí mladým lidem říkat, aby měli více dětí. Nestačí jim přidat několik tisíc korun a očekávat, že tím zmizí obava z dalších dvaceti let života.
Pokračování života potřebuje víc než jednorázovou podporu. Potřebuje dostupné bydlení, určitou míru pracovního bezpečí, čas na vztahy, důvěru v budoucnost a prostředí, ve kterém péče o dítě neznamená ekonomický trest.
Potřebuje také společnost, která nebude mladým lidem nejprve několik desetiletí vysvětlovat, že nejdůležitější je jejich individuální výkon, a potom se divit, že se zdráhají převzít odpovědnost za někoho dalšího.
Přírodní síla v nich možná nezmizela. Jen naráží na tolik překážek, že ji postupně přestávají poslouchat. Někteří se rozhodnou vědomě. Jiní čekají na vhodnější dobu, která nepřichází. A další si jednoho dne uvědomí, že možnost rozhodnout se mezitím téměř zmizela.
Proti komu je přírodní síla obrácena?
Možná se přírodní síla nevyužívá proti lidem tím, že by jim někdo bral touhu pokračovat. Může se proti nim obracet právě tím, že v nich tato touha zůstává, zatímco podmínky pro její naplnění se vzdalují.
Člověk dál touží po blízkosti, rodině a bezpečí. Nemůže jich však dosáhnout, a proto hledá chybu v sobě. Jeho přirozená touha se mění v bolest, úzkost a pocit osobního selhání.
Možná bychom se tedy neměli ptát pouze, proč mladí lidé nechtějí pokračovat v životě způsobem, který byl dříve běžný.
Měli bychom se podívat, zda jsme jim nechali svět, ve kterém pokračovat mohou.
A potom zbývá ještě nepříjemnější otázka: Pokud víme, že podmínky pro vznik rodin dlouhodobě mizí, komu vyhovuje, že se na tom nic podstatného nemění? A ještě jedna otázka: Jak a co udělat, aby se otázka přežití a pokračování života stala opět prioritou?