← Knihovna otázek

Knihovna otázek

Kolik rozměrů má realita, kterou vnímáme?

Hana Bártová

Když se řekne, že vesmír má více rozměrů, většina z nás si začne představovat nějaký další prostor. Něco, kam bychom se mohli přesunout, kdybychom věděli jak.

Jenže co když rozměr nemusí být pouze další místo?

Začněme tím, co známe.

Máme délku, šířku a výšku. Tři prostorové rozměry. K tomu čas, který nám umožňuje vnímat změnu. Událost se nestane jen někde, ale také někdy.

To je náš čtyřrozměrný časoprostor.

Ve fyzice existují teorie, například teorie strun a M-teorie, které pracují s dalšími rozměry. Superstrunové teorie například potřebují deset rozměrů časoprostoru, M-teorie jedenáct. Tyto další rozměry však nejsou experimentálně potvrzené jako součást našeho světa. Některé teorie předpokládají, že mohou být velmi malé a „svinuté", takže je běžně nevnímáme.

A právě tady mě začala zajímat jiná otázka.

Co když rozměr není pouze něco, co můžeme změřit pravítkem?

Myšlenkový experiment

Představme si postupně jednotlivé rozměry.

První rozměr přidává délku.

Druhý další směr — šířku.

Třetí výšku, a tím prostor.

Čtvrtý čas, tedy možnost vnímat proměnu.

A co kdybychom jako další rozměr přidali pozorovatele?

Ne jako další fyzické místo, ale jako další způsob, jakým může být realita pozorována.

Najednou se totiž ukazuje něco zvláštního.

Stejná událost může vypadat úplně jinak podle toho, kdo se na ni dívá.

Majitel firmy ji může vnímat jako svůj obrovský problém.

Zaměstnanec jako místo, kde na něj neustále někdo tlačí.

Zákazník jako firmu, která mu právě pomohla vyřešit problém.

A někdo, kdo stojí úplně mimo firmu, může vidět systém vztahů, ve kterém se všichni navzájem ovlivňují.

Firma se přitom fyzicky nezměnila.

Změnil se pozorovatel.

A s ním se změnila realita, kterou z firmy vidí.

Je pozorovatel neutrální?

Tady se experiment začíná komplikovat.

Pozorovatel totiž není kamera.

Když se na něco díváme, nedíváme se z prázdna. Přicházíme se svými zkušenostmi, očekáváním, strachem, přesvědčením, pozorností a momentálním stavem.

Dva lidé mohou být ve stejné místnosti, dívat se na stejnou situaci a přesto prožívat dvě velmi odlišné reality.

Neznamená to, že objektivní svět neexistuje.

Znamená to, že to, co z něj člověk skutečně vnímá, je ovlivněno způsobem, jakým pozoruje.

A tak mě začala zajímat další možnost.

Možná má každý rozměr nejen svou strukturu, ale také svou vlastní kvalitu.

Délka může znamenat směr.

Prostor možnost pohybu.

Čas proměnu.

A pozorovatel perspektivu.

Co by potom byla kvalita dalšího rozměru?

Když se pozorovatel sám mění

Ve své vlastní zkušenosti jsem se k této otázce dostala trochu jinak.

Celé roky mě zajímalo vnímání člověka a práce s tím, co se odehrává uvnitř těla. Čím více člověk přestává automaticky všechno vysvětlovat a začne skutečně pozorovat své vjemy, tím zvláštnější věci může zaznamenat.

Začne například zjišťovat, že hranice vlastního těla nejsou v prožitku tak pevné, jak si běžně myslíme.

Tělo můžeme vnímat jako přesně ohraničený objekt. Můžeme ale také zažít chvíle, kdy se tento pocit hranice změní. Prostor kolem těla začne být vnímán jinak, vzdálenost se může změnit, tělo může působit větší nebo menší a někdy se může změnit i samotný pocit oddělenosti od okolí.

To samo o sobě nemusí znamenat, že se fyzické hranice těla skutečně změnily.

Znamená to ale, že se změnilo naše vnímání reality.

A právě to je pro mě zajímavé.

Protože pokud se může změnit způsob, jakým vnímáme vlastní tělo, může se změnit i způsob, jakým vnímáme člověka před sebou.

Jeden zážitek z Filipín

Když jsme byli na Filipínách se skupinou lidí, kteří se věnovali různým duchovním a energetickým praktikám, zažila jsem něco, co mě tehdy opravdu zaskočilo.

Skupina pracovala s energetickým působením na prostor i na pozorovatele.

Já jsem tehdy chtěla nějaký pokrok ve svém životě.

Vždycky mě zajímalo pomáhat ostatním, takže když jsme v meditaci měli dostat jakýsi klíč k rozšířeným schopnostem, bylo pro mě přirozené požádat o klíče od léčitelských schopností.

A ano, něco se stalo.

Jenže to nebylo zrovna příjemné.

V meditaci jsem otevřela dřevěné dveře ve staré, nekonečně dlouhé zdi.

Za nimi stála postava, která mi připomínala Ježíše.

Podala mi krásný historický klíč.

A v okamžiku, kdy jsem ho přijala, mnou projela tak silná a pálivá energie, že se mi udělalo mdlo.

Trvalo poměrně dlouho, než jsem se s tím vyrovnala.

Nemám potřebu dnes rozhodovat, co přesně se tehdy stalo.

Mohl to být mimořádně silný tělesný a psychický prožitek spojený s meditací, očekáváním a hlubokým soustředěním. Mohla jsem si ho vyložit určitým způsobem. A pokud existují jevy, kterým zatím nerozumíme, nemám ani potřebu tvrdit, že přesně vím, co se stalo.

Vím ale, co jsem zažila.

A tato zkušenost změnila můj způsob pozorování lidí.

Další rozměr člověka

Dnes mám někdy při pozorování člověka pocit, že nevnímám pouze jeho tělo a jeho chování.

Vnímám také něco, co bych zatím nazvala „dalším rozměrem" pozorovaného člověka.

Nechci tím tvrdit, že vidím nějakou objektivně existující energetickou vrstvu člověka.

Spíš se snažím popsat zkušenost, pro kterou běžný jazyk není příliš přesný.

Člověk přede mnou něco říká, ale současně vnímám změnu ve vlastním těle.

Někdy se objeví sevření.

Jindy teplo.

Někdy pocit rozšíření.

Někdy určitý neklid, přestože na povrchu se nic zvláštního neděje.

Může to být velmi jemné čtení signálů druhého člověka.

Může to být reakce mého vlastního nervového systému.

Může to být kombinace obojího.

A existují také lidé, kteří by tuto zkušenost vysvětlili energetickým působením nebo jinými schopnostmi. Telepatie a telekineze se ostatně dodnes objevují v různých experimentech a výzkumných projektech, přestože jejich existence není současnou vědou spolehlivě prokázána.

Nemusím si vybrat jedno vysvětlení.

Mohu zůstat u pozorování.

Co když je rozměr způsob vnímání?

Tady se náš myšlenkový experiment vrací na začátek.

Možná je příliš jednoduché představovat si další rozměr jako další místo.

Co když je rozměr také určitá kvalita přístupu k realitě?

První tři rozměry nám dávají prostor.

Čtvrtý čas.

Pátý by v našem experimentu mohl být pozorovatel.

A další rozměr by mohl souviset se stavem, ze kterého pozorovatel pozoruje.

Protože stejnou situaci může pozorovat člověk vyděšený, rozzlobený, zoufalý, klidný nebo zvědavý.

Objektivní situace se nezměnila.

Ale změnilo se to, co je pro něj v daném okamžiku viditelné.

Člověk ve strachu může vidět nebezpečí.

Člověk v klidu může uvidět možnost.

Člověk, který je pevně přesvědčený, že něco nejde, může přehlédnout cestu, která je před ním.

A člověk, který dokáže na chvíli opustit vlastní obvyklé místo pozorování, může uvidět něco, co předtím vůbec nebylo součástí jeho reality.

Pozorovatel jako stvořitel

Tady už se dostáváme na tenkou půdu.

Slovo „stvořitel" může znamenat mnoho různých věcí.

Nemusí znamenat, že pouhou myšlenkou fyzicky vytvoříme svět.

Může znamenat něco mnohem obyčejnějšího a zároveň velmi zásadního.

Svým způsobem pozorování spoluurčujeme, kterou část reality prožíváme.

Když se na svou firmu dívám pouze jako majitel, některé věci neuvidím.

Když se na chvíli dokážu podívat jako zaměstnanec, objeví se další informace.

Jako zákazník uvidím něco dalšího.

A když ustoupím ještě dál a podívám se na celou firmu jako na systém, objeví se další souvislosti.

Firma se přitom nemusela změnit ani o milimetr.

Změnil se můj bod pozorování.

A s ním se rozšířila realita, kterou jsem schopná vnímat.

Možná tedy není nejdůležitější otázka:

Kolik rozměrů má vesmír?

Možná je zajímavější zkoumat:

Kolik různých způsobů existuje, jak se na tentýž vesmír dívat?

A ještě dál:

Co všechno se změní, když se změní pozorovatel?

To už není otázka, kterou bychom museli vyřešit jednou odpovědí.

Můžeme ji zkoumat.

Na vlastním těle.

Na vlastních reakcích.

Na vztazích.

V práci.

V podnikání.

V situacích, které považujeme za neřešitelné.

Protože někdy možná nepotřebujeme změnit realitu.

Možná potřebujeme změnit místo, ze kterého se na ni díváme.

A možná právě tam začíná další rozměr.

← Všechny články O mně