← Knihovna otázek

Knihovna otázek

Myslete pozitivně, i když vám hoří sklad

Hana Bártová

Představte si, že stojíte před skladem, ze kterého šlehají plameny. Zaměstnanci pobíhají sem a tam, hasiči rozmotávají hadice a účetní se snaží zjistit, zda bylo zboží správně pojištěné.

Vy stojíte uprostřed toho všeho a opakujete si:

„Všechno je v pořádku. Vesmír má svůj plán. Oheň je pouze jiná forma energie.“

Hasiči by možná ocenili, kdybyste zatím přeparkovali auto, protože jim překáží v příjezdu. Vy však právě pracujete na svém vnitřním nastavení a odmítáte věnovat pozornost negativitě.

„Na co zaměřuji pozornost, to roste,“ vysvětlíte veliteli zásahu.

Ten se podívá na váš sklad a musí uznat, že v případě požáru tato metoda funguje opravdu spolehlivě.

Musíte hlavně myslet pozitivně

Pozitivní myšlení mělo původně člověku pomáhat, aby se neutopil ve strachu a dokázal vidět také dobré možnosti. Postupně se z něj ale někde stala podivná povinnost. Člověk už nesmí být smutný, rozzlobený, vyčerpaný ani vyděšený, protože by si mohl přitáhnout ještě něco horšího.

Když se mu nedaří, má si rychle opravit myšlenky.

Když ho něco bolí, má bolest nahradit vděčností.

Když se bojí, měl by si představovat úspěch.

A když má jeho firma existenční problémy, může si před spaním desetkrát zopakovat, že je magnetem na peníze. Ráno pak otevře internetové bankovnictví a zjistí, že banka tuto formu magnetismu zatím nepodporuje.

Místo řešení problému tak člověk dostane ještě jeden úkol navíc: musí se cítit dobře. A pokud se dobře necítí, zřejmě na sobě málo pracoval.

Nejenže mu tedy hoří sklad, ale ještě má výčitky, že se u toho nedokáže upřímně radovat z transformační příležitosti.

Tělo si afirmaci nepřečetlo

Rozum může opakovat, že je všechno v pořádku, ale tělo má přístup k poněkud jiným informacím.

Žaludek se stáhne, hrudník ztěžkne a noc se promění v několikahodinovou poradu krizového štábu. Mozek sestaví přehled všech možných katastrof, doplní k nim grafy, očekávaný vývoj a mimořádnou přílohu o tom, proč jste celý život dělali všechno špatně.

Navenek se přesto usmíváte a tvrdíte, že situaci přijímáte.

Tělo mezitím sedí ve sklepě, objímá kolena a čeká, kdy si ho konečně někdo všimne.

Emoce totiž nezmizí jen proto, že jsme nad ně položili pěknou větu. Spíš se stáhnou někam hlouběji a odtud ovlivňují naše rozhodování, vztahy i zdraví. Pozitivní myšlenka se pak může stát krajkovým ubrusem přehozeným přes nepořádek, který jsme nechtěli vidět.

Na první pohled to vypadá lépe. Jen není radno ten ubrus zvedat.

Přijetí není spokojenost s požárem

Přijmout skutečnost neznamená tvrdit, že je příjemná. Nemusíte děkovat za požár, objímat exekutora ani posílat květiny člověku, který vás právě připravil o důležitého zákazníka.

Přijetí znamená připustit, co se skutečně děje.

Sklad hoří. Mám strach. Jsem rozzlobená. Nevím, jak velká bude škoda. Část mě by nejraději utekla a jiná část už hledá viníka, kterého by bylo možné slavnostně upálit na zbytcích skladu.

To není negativní myšlení. To je popis skutečnosti.

Teprve když člověk přestane spotřebovávat energii na předstírání, že je v pořádku něco, co v pořádku není, může začít jednat. Zavolat hasiče, otevřít pojistnou smlouvu, promluvit se zaměstnanci a zjistit rozsah škody.

Někdy možná také zjistí, že se celý život snažil udržet sklad, který ho dávno vyčerpával. To však nepozná díky tomu, že se přinutí usmívat. Pozná to, až dovolí tělu a emocím, aby mu sdělily celý příběh.

Klid není úsměv nalepený na panice

Skutečný klid nevzniká tím, že strach umlčíme. Přichází ve chvíli, kdy ho dokážeme vnímat, aniž by za nás převzal řízení.

Strach může upozornit na nebezpečí. Vztek může ukázat, že někdo překročil naši hranici. Smutek může patřit ke ztrátě, kterou nelze přeskočit jedinou pozitivní větou.

Emoce nejsou porucha systému. Jsou informace. Potíž nastává tehdy, když je buď necháme řídit celou firmu, nebo je propustíme bez odstupného a doufáme, že se už nikdy neukážou. Ony se ovšem obvykle vrátí zadním vchodem, vezmou si židli v zasedací místnosti a začnou ovlivňovat hlasování.

Pozitivní pohled má své místo. Pomáhá nám vidět, že ani těžká situace nemusí být konečná a že vedle problému existují také možnosti. Neměl by však nahrazovat kontakt se skutečností.

Když hoří sklad, nejprve zavoláme hasiče. Až potom můžeme přemýšlet, jestli nám život nenabízí nový začátek.

Možná právě v tom spočívá skutečná pozitivita. Ne v přesvědčování, že se nic neděje, ale v důvěře, že se dokážeme podívat na to, co se děje, procítit svou reakci a udělat další krok.

Poznáváte ve svém životě situaci, kterou se snažíte přemalovat pozitivními větami, přestože vaše tělo už dávno ví, že něco není v pořádku?

← Všechny články O mně