Knihovna otázek
Neodsuzuj první pohled
V obchodě přede mnou stála dvě mladá děvčata. Jedno drželo za ruku malé dítě.
Bylo jim kolem třiceti. Působila sebevědomě. Možná až příliš sebevědomě.
První myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla jednoduchá: Jsou hrdé. Možná až trochu nafoukané.
Pak jsem se sama sebe zeptala:
Opravdu jsou takové? Nebo je tak právě teď vidím já?
Mohla jsem si svůj první dojem nechat. Mohla jsem odejít s pocitem, že dnešní mladí lidé ztratili pokoru.
Jenže to by bylo příliš snadné.
Místo toho jsem začala pozorovat sama sebe.
Proč mě jejich chování vlastně zasáhlo?
Po chvíli mi došlo, že se na ně dívám očima šedesátileté ženy. Očima člověka, který už prošel radostmi, zklamáními, pády i novými začátky. Očima člověka, který ví, že život umí být krásný i nečekaně těžký.
A najednou se změnil můj pohled.
Možná jsou opravdu hrdé.
A možná je to úplně v pořádku.
Mají právo být mladé. Mají právo věřit, že svět je otevřený a že všechno zvládnou. V jejich věku jsem si také myslela, že mnohé věci znám.
Život každému z nás postupně přidává zkušenosti. Ne proto, aby nám vzal radost, ale aby naši hrdost proměnil v nadhled.
Ten den jsem si z obchodu neodnesla názor na dvě neznámé ženy.
Odnesla jsem si připomínku, že první dojem často vypovídá víc o nás než o člověku, na kterého se právě díváme.
A od té doby se občas zastavím a položím si jednoduchou otázku:
To, co právě vidím… je opravdu pravda? Nebo je to jen příběh, který si o tom člověku vytvářím?