← Knihovna otázek

Knihovna otázek

O čem vlastně celý den přemýšlíme?

Hana Bártová

V poslední době jsem si začala všímat jedné zvláštní věci.

Když se lidé potkají, o čem si nejčastěji povídají?

O tom, co je drahé.
Co nefunguje.
Kdo je nemocný.
Co se pokazilo.
Kam svět směřuje.
Čeho bychom se měli bát.

Neříkám, že to není pravda. Mnohé z toho pravda je.

Jen jsem si položila otázku:

Proč je pro nás tak přirozené přemýšlet právě tímto směrem?

Jako by náš mozek automaticky vyhledával všechno, co není v pořádku.

Možná je to pozůstatek dávných dob. Člověk, který si všiml nebezpečí dřív než ostatní, měl větší šanci přežít.

Jenže dnes už většinou neutíkáme před šelmou.

Přesto si ji každý den vytváříme ve své hlavě.

Nejdřív jedna zpráva.
Pak rozhovor v práci.
Telefonát s kamarádkou.
Večer zprávy v televizi.

Ani si nevšimneme, že celý den krmíme svou mysl tím, čeho se bojíme.

A pak nás překvapí, že jsme unavení.

Nechci žít se zavřenýma očima. Nechci předstírat, že problémy neexistují.

Ale stejně tak nechci každý den trénovat svůj mozek, aby je hledal na každém kroku.

Začala jsem si proto všímat sama sebe.

Kolikrát za den přemýšlím o tom, co nechci?

A kolikrát o tom, co bych si přála?

Zjistila jsem, že změnit tento poměr není vůbec jednoduché.

Někdy mám dokonce pocit, že když nechci rozebírat všechno špatné, nebude se mnou mít za chvíli kdo mluvit.

A možná právě tady začíná skutečná změna.

Ne tím, že budeme druhé přesvědčovat, aby mysleli pozitivně.

Ale tím, že se sami naučíme vést rozhovory, po kterých se nám lépe dýchá.

Ne rozhovory, které popírají realitu.

Rozhovory, které vedle problémů dokážou vidět také naději, odvahu, obyčejnou radost nebo krásu všedního dne.

Možná svět nezměním tím, že budu hlasitější.

Možná ho změním tím, že budu pečlivěji vybírat, čím každý den krmím svou vlastní mysl.

← Všechny články O mně