Knihovna otázek
Od kusu ledu až k vesmíru
O energii, lidském těle, emocích a o tom, proč nemám ráda slovo esoterika
Představte si kus ledu, který zůstal po zimě někde v horách. Je pevný, studený, má svůj tvar a na první pohled se v něm nic neděje. Přesto se jeho molekuly neustále pohybují. Kmitají kolem svých rovnovážných poloh, i když se nám led zdá naprosto nehybný.
Potom přijde jaro. Slunce začne zahřívat okolní krajinu, vzduch se oteplí a led postupně přijímá energii ze svého prostředí. Jeho molekuly získávají energii, mění se jejich pohyb a při tání se začíná rozpadat pevná krystalická struktura.
Vzniká voda.
Je to stále stejná chemická látka, ale její vlastnosti se výrazně změnily. Voda už nedrží pevný tvar, může proudit, přizpůsobovat se okolí a pronikat do míst, kam se led nedostal.
Přitom led sám nemusel nic udělat. Stačilo, že se změnily podmínky kolem něj.
A právě tady mě napadá první souvislost s člověkem.
Také na naše tělo neustále působí okolní prostředí. Nejen teplota, světlo nebo vzduch, ale také lidé, jejich slova, chování, vztahy a situace, ve kterých se ocitáme. Někdy stačí jediná věta a v našem těle se odehraje změna, kterou jsme vůbec neplánovali.
Rozbuší se nám srdce, sevře žaludek, napnou svaly nebo se změní dech. Jindy nás přítomnost určitého člověka uklidní natolik, že se nám najednou lépe dýchá.
Nemusíme se pro takovou reakci vědomě rozhodnout. Tělo reaguje samo.
Co se vlastně mění, když se mění energie?
Vraťme se ještě na chvíli k vodě.
Pokud přijímá další energii, může se vypařovat. V přírodě se to děje neustále. Slunce ohřívá oceány, jezera a řeky a voda postupně přechází do atmosféry jako vodní pára.
Jinde jsou podmínky mnohem dramatičtější. V geotermálních oblastech se voda dostává do kontaktu s horkými horninami, vznikají gejzíry, horké prameny a výrony páry. V blízkosti sopečné činnosti může být tento proces mimořádně intenzivní.
Molekuly vody v plynném skupenství se pohybují volněji a mohou se od sebe vzdalovat. Změnila se energie, vzájemné uspořádání částic i vlastnosti celé látky.
A při ještě extrémnějších podmínkách se dostáváme k něčemu, o čem se v běžném životě mluví mnohem méně.
K plazmatu.
Plazma bývá označováno jako čtvrté skupenství hmoty. Obsahuje volné elektrony a ionty, tedy elektricky nabité částice, které na sebe vzájemně působí a reagují na elektrická a magnetická pole.
Vzniká například v blescích, elektrických výbojích a ve hvězdách. Právě naše Slunce je tvořeno převážně plazmatem.
Při vzniku plazmatu z vodní páry už se mohou původní molekuly vody rozpadat. Nejde tedy jen o další jednoduchou změnu jejich pohybu, ale o mnohem zásadnější proměnu fyzikálního stavu.
Přesto mě na celém příběhu fascinuje jedna věc.
Začali jsme obyčejným kusem ledu a postupně jsme se dostali až ke Slunci.
A celou dobu jsme sledovali, co se děje s hmotou, když se mění energie a podmínky, ve kterých se nachází.
Lidské tělo není nehybná hmota
Naše tělo je tvořeno atomy a molekulami stejně jako všechno ostatní kolem nás. Jeho velkou část tvoří voda a uvnitř neustále probíhají chemické, elektrické a mechanické procesy.
Molekuly mají své vibrační vlastnosti, ionty procházejí buněčnými membránami, nervové buňky vytvářejí elektrické signály a jednotlivé orgány pracují v různých rytmech.
Tyto děje dokážeme měřit.
Elektrokardiogram zaznamenává elektrickou aktivitu srdce, elektroencefalogram sleduje mozkovou aktivitu a elektromyografie umožňuje zkoumat činnost svalů.
Vibrace, frekvence a energie tedy nejsou žádné tajemné pojmy, které by si někdo vymyslel pro potřeby alternativních terapií. Patří k základním pojmům fyziky a biologie.
Samozřejmě není každá frekvence stejná. Molekulární vibrace nejsou totožné s mozkovými vlnami ani se srdečním rytmem. Přesto všechny tyto procesy ukazují, že naše tělo je neustále aktivní a jeho fungování závisí na vzájemném působení mnoha částí.
A stejně jako led v přírodě ani člověk nežije odděleně od svého okolí.
Co s naším tělem udělá vztek?
Představte si, že vám někdo řekne něco, co vás opravdu rozzlobí.
Možná ještě ani nestačíte odpovědět, ale vaše tělo už reaguje. Zrychlí se srdeční činnost, změní se dech, svaly se napnou a objeví se potřeba něco udělat. Někdo začne přecházet po místnosti, jiný gestikuluje, zvýší hlas nebo má pocit, že v něm všechno vře.
Vztek dokáže organismus výrazně aktivovat.
Je to skutečná fyziologická reakce, při které se zapojují nervové a hormonální mechanismy. Tělo se připravuje na jednání a mění způsob, jakým využívá své energetické zdroje.
A teď si představte smutek.
Člověk může mít pocit, že ztěžkl. Ramena klesnou, pohyb se zpomalí, někdy se objeví tlak na hrudi, sevření v krku nebo nepříjemný pocit v břiše. To, co ještě včera dělal bez přemýšlení, ho najednou stojí obrovské úsilí.
Smutek se ale může projevit také pláčem, neklidem nebo napětím. Každý člověk reaguje trochu jinak.
V obou případech se odehrávají skutečné změny v organismu.
Věda je zkoumá prostřednictvím nervové soustavy, hormonálních reakcí, svalového napětí, srdeční činnosti i dalších fyziologických procesů.
A mě zajímá také to, jak tyto změny člověk sám vnímá.
Kde v těle cítíme emoce?
V roce 2014 zveřejnil finský výzkumník Lauri Nummenmaa se svými spolupracovníky studii Bodily Maps of Emotions.
V pěti experimentech se 701 účastníky zkoumali, kde lidé při různých emocích pociťují zvýšenou nebo sníženou tělesnou aktivitu.
Vznikly pozoruhodné mapy lidského těla.
Vztek byl spojován především s pocitem aktivace horní části těla a paží, smutek častěji s útlumem v končetinách a štěstí s rozsáhlým pocitem aktivace napříč tělem.
Výzkumníci tedy ukázali, že různé emoce mají rozpoznatelné vzorce subjektivního tělesného prožívání.
Studie neměřila přímo vibrace molekul, ale přinesla důležitý poznatek. Naše emoce nejsou pouze myšlenky, které se odehrávají někde v hlavě. Jsou propojené s tím, jak vnímáme vlastní tělo.
Podobně psycholožka Sylvia Kreibig ve svém odborném přehledu z roku 2010 analyzovala 134 publikací zabývajících se reakcemi autonomního nervového systému při emocích.
I tento výzkum ukazuje, že různé emoční stavy mohou být provázeny odlišnými fyziologickými reakcemi.
Pro mě je to důležité potvrzení toho, proč má smysl při práci s člověkem věnovat pozornost nejen jeho myšlenkám, ale také tělesným pocitům.
Co se děje při emoční terapii?
Když pracuji s klientem, zajímá mě, co se odehrává v jeho těle.
Někdy začínáme úplně obyčejným vnímáním. Klient si všímá, kde cítí teplo, chlad, napětí, tlak nebo proudění. Postupně může začít rozpoznávat i pocity, kterým dříve nevěnoval pozornost.
Při hlubším uvolnění se někdy změní dech, povolí svalové napětí a objeví se pocit prostoru nebo lehkosti. Jindy se vynoří vzpomínka, emoce nebo souvislost, kterou si člověk dosud neuvědomoval.
Tyto změny při své práci skutečně pozoruji.
Věřím, že souvisejí s proměnou energetických procesů v těle. Zároveň vím, že současná fyziologie dokáže některé z těchto dějů popsat prostřednictvím nervové soustavy, svalové aktivity nebo autonomní regulace, zatímco přesný mechanismus působení konkrétních energetických terapií zůstává předmětem otázek.
A právě proto mě zajímá spojování různých pohledů na člověka.
Když se led začne měnit působením sluneční energie, vidíme proměnu jeho struktury. Když se člověk dostane do jiné životní situace nebo začne jinak prožívat vlastní emoce, mohou se změnit jeho tělesné reakce.
Nejde o totožné fyzikální děje, ale v obou případech pozorujeme systém, který reaguje na působení okolí a na změnu podmínek.
A co když se člověk naučí na své vlastní prožívání také vědomě působit?
Proč nemám ráda slovo esoterika
Když se dnes začne mluvit o energiích, vibracích nebo vědomí, velmi rychle se objeví označení esoterika.
Jenže co to slovo vlastně znamená?
Pochází z řeckého výrazu esóterikos, který souvisí s něčím vnitřním nebo určeným užšímu okruhu lidí.
Historicky označovalo různé duchovní a filozofické tradice, které pracovaly s představou skrytého poznání. Patřily k nim například některé směry hermetismu, alchymie nebo mystiky.
Dnes se však toto slovo často používá mnohem volněji. Někdy téměř pro všechno, co není součástí běžného způsobu vysvětlování světa.
A právě to mi vadí.
Elektrická aktivita mozku není esoterika. Molekulární vibrace nejsou esoterika. Vliv emocí na tělesné funkce také není esoterika.
Jsou to skutečné jevy, které věda zkoumá.
Jiná otázka je, jak vysvětlujeme konkrétní terapeutické působení, zda jeho účinky byly nezávisle ověřeny a co zatím zůstává hypotézou.
To, že něco nedokážeme vysvětlit, ještě neznamená, že to neexistuje. Stejně tak ale samotná zkušenost nestačí k potvrzení každého vysvětlení, které jí přisuzujeme.
Zajímavé je, že esoterika je sama o sobě předmětem seriózního akademického výzkumu. Historik náboženství Wouter Hanegraaff z Amsterdamské univerzity se dlouhodobě zabývá dějinami západní esoteriky a jejím vztahem k náboženství, filozofii i vědě.
Možná bychom tedy měli být opatrnější v tom, co všechno pod jedno slovo schováváme.
Mě osobně zajímá především člověk, jeho tělo, vědomí a schopnost vnímat souvislosti, které mu dosud unikaly.
A co když má naše vědomí něco společného s plazmatem?
Při přemýšlení o proměnách vody mě napadla ještě jedna zvláštní souvislost.
Začali jsme ledem, pokračovali vodou a párou a nakonec jsme se dostali až k plazmatu.
Plazma je zajímavé tím, že jeho nabité částice mohou vykazovat kolektivní chování. Vzájemně se ovlivňují prostřednictvím elektromagnetických polí a celek se může chovat způsobem, který bychom při pozorování jednotlivé částice nečekali.
A právě tady mě napadá lidské vědomí.
Mozek obsahuje obrovské množství nervových buněk, které spolu neustále komunikují. Jejich aktivita se může synchronizovat a vytvářet koordinované vzorce, které věda zkoumá mimo jiné prostřednictvím mozkových oscilací.
Při meditaci nebo hlubokém uvolnění se někdy mění způsob, jakým člověk vnímá vlastní tělo, čas i okolní prostor.
Někteří lidé popisují, že přestávají výrazně vnímat hranice mezi sebou a okolím. Mají pocit jednoty, hlubokého klidu nebo spojení s něčím, co je přesahuje.
Co když je právě tento prožitek určitým druhem sjednocení?
Nemusí to znamenat, že se vědomí doslova mění ve fyzikální plazma. Zajímavá je samotná podobnost mezi koordinovaným chováním mnoha částí a naším prožitkem jediného celku.
Je to úvaha, nikoli prokázaná teorie vědomí.
Ale právě takové otázky mě přivádějí k dalšímu přemýšlení.
Od lidského těla k vesmíru
Naše Slunce je tvořeno převážně plazmatem. Právě jeho energie umožňuje život na Zemi, ohřívá oceány, pohání koloběh vody a na jaře rozpouští led.
Tím se vlastně vracíme na začátek našeho příběhu.
Ke kusu ledu, na který začalo svítit slunce.
Zároveň víme, že prvky, ze kterých se skládá naše tělo, mají kosmický původ. Vodík vznikal převážně v raném vesmíru a mnoho těžších prvků se vytvářelo ve hvězdách.
V tomto smyslu nejsme od vesmíru odděleni.
Jsme jeho součástí a podléháme stejným fyzikálním zákonům jako hmota kolem nás.
A přesto máme něco, co je stále předmětem intenzivního vědeckého a filozofického zkoumání.
Vědomí.
Schopnost prožívat vlastní existenci, vnímat bolest, radost, lásku nebo hluboké spojení s okolním světem.
Neurověda zkoumá souvislosti mezi vědomím, mozkem a tělem. Stále však nedokáže uspokojivě vysvětlit všechny otázky týkající se samotného subjektivního prožitku.
A kde je v tom všem Bůh?
Při své práci se někdy setkávám s prožitky, které lidé jen obtížně popisují slovy.
Někdo mluví o hlubokém klidu, jiný o pocitu prostoru, světla nebo spojení s něčím větším, než je jeho vlastní tělo.
Pro někoho je to příroda, pro jiného vesmír a pro dalšího Bůh.
Fyzika nám dokáže vysvětlit pohyb částic a jejich vzájemné působení. Neurověda zkoumá, jak se mění činnost mozku při různých stavech vědomí. Ale samotný subjektivní prožitek člověka má ještě další rozměr.
A právě tam se pro mě otevírá prostor, který mě zajímá nejvíc. Prostor mezi tím, co dokážeme změřit, a tím, co dokážeme prožít.
Možná jednou budeme vědět mnohem více o tom, jak vzniká naše vědomí a proč někdy zažíváme pocit jednoty s okolním světem.
Zatím můžeme pozorovat, hledat souvislosti a učit se vnímat sami sebe.
Cesta ven vede dovnitř
Celé roky jsem hledala souvislosti mezi tělem, emocemi a tím, co člověk prožívá hluboko uvnitř sebe.
Čím déle s lidmi pracuji, tím více mě zajímá jejich vlastní schopnost vnímat změny, které se v nich odehrávají.
Někdy přicházejí s bolestí, únavou, neklidem nebo pocitem, že se v životě nemohou pohnout dál. Během naší spolupráce mohou začít objevovat souvislosti mezi tím, co se děje v jejich těle, a tím, co dlouhodobě prožívají.
Nevěřím, že lze člověka změnit zvenčí pouhým přesvědčováním nebo předáním správného návodu. Zajímá mě, co se stane, když sám začne rozpoznávat vlastní reakce a porozumí jim.
A právě proto propojuji práci s tělem a emocemi.
Kus ledu v přírodě nám ukázal, že hmota není tak neměnná, jak se na první pohled zdá. Její proměnu může vyvolat samotné působení okolí.
Lidské tělo nám zase ukazuje, jak složitě se vzájemně ovlivňují fyzické procesy, prostředí, vnímání a prožívání.
Možná nás nejvíc omezuje právě představa, že to, co nyní vidíme a cítíme, je všechno, co existuje.
A možná začneme objevovat mnohem víc ve chvíli, kdy svou pozornost obrátíme od okolního světa k sobě.
Cesta ven vede dovnitř. A dovnitř je dál, než kam sahá naše tělo.
Hana Bártová – BBE | Bártová
www.bbebartova.cz