← Knihovna otázek

Knihovna otázek

Odkaz Harryho Pottera

Hana Bártová

Také máte rádi Harryho Pottera?

Je to krásná pohádka, která dokázala vtáhnout do svého světa děti i dospělé. Čím jsem ale starší, tím víc mě na některých příbězích zajímá ještě něco jiného. Jestli nám kromě dobrodružství náhodou neukazují něco, co velmi dobře známe z vlastního života.

Zkuste si vzpomenout na jedno z nejdůležitějších ochranných kouzel Harryho Pottera — Patronovo kouzlo.

Harry se ho učí jako obranu proti mozkomorům. A mozkomor je pozoruhodná bytost. Nemusí vás zranit způsobem, jakým si obvykle představujeme útok. Jeho přítomnost člověka zbavuje naděje, vytahuje na povrch bolestné vzpomínky a nechává ho v pocitu, že už nikdy nebude dobře.

Proti něčemu takovému nestačí vytáhnout větší meč.

Harry musí udělat něco úplně jiného. Musí v sobě najít silnou šťastnou vzpomínku a dokázat se s ní spojit právě ve chvíli, kdy ho všechno kolem přesvědčuje o opaku.

A to mi připadá na celém kouzle fascinující.

Ochrana nepřichází pouze zvenčí. Harry nedostane štít, za který by se schoval, ani někoho, kdo by mozkomory odstranil z jeho života. Zdroj ochrany musí objevit také uvnitř sebe.

Navíc nestačí vědět, že nějakou krásnou vzpomínku má. Potřebuje si ji vybavit natolik živě, aby znovu pocítil něco z toho, co prožíval tehdy. Teprve potom se objeví Patron, který se postaví mezi něj a to, co ho stahuje do beznaděje.

Jenže co když žádnou krásnou vzpomínku nenajdeme?

Někdy může mít člověk pocit, že v jeho životě nic takového nebylo. Jindy ví, že hezké chvíle určitě existovaly, jen si na ně najednou nedokáže vzpomenout. Jako by všechno nepříjemné leželo nahoře a to ostatní bylo schované někde hluboko pod tím.

Právě tehdy není potřeba hledat nejšťastnější okamžik svého života. Stačí začít něčím, co je alespoň trochu příjemné.

Může to být květina, která se nám líbí.

Na chvíli se na ni opravdu podívat, všimnout si její barvy a tvaru a zachytit pocit, který v nás vyvolává. Nemusí přijít žádné velké štěstí. Stačí, že je nám při pohledu na ni o malý kousek lépe.

Květ je vlastně nádhernou vizualizací života. Nic po nás nechce, nic nám nevysvětluje a nesnaží se nás přesvědčit, že bychom měli být šťastní. Prostě existuje.

Pro někoho může být podobným okamžikem pohled do očí smějícího se dítěte. Pro jiného oči psa, kočky nebo jiného zvířete, ve kterých nachází upřímnost, důvěru nebo náklonnost.

Někdo si vzpomene na vůni lesa po dešti, teplo slunce na obličeji, chuť něčeho, co měl rád jako dítě, nebo na místo, kde se mu vždycky dobře dýchalo.

A právě jedna taková drobnost někdy přivede další.

Paměť totiž nefunguje jako knihovna, ve které jsou všechny naše zážitky úhledně uložené a čekají, až otevřeme správnou zásuvku. Vzpomínky jsou propojené s emocemi, tělesnými pocity, obrazy, zvuky i vůněmi. Vůně nám připomene místo, místo člověka a s člověkem se najednou vrátí okamžik, na který jsme desítky let nemysleli.

Proto nemusíme hledat štěstí. Pro začátek stačí hledat něco mnohem menšího — okamžik, ve kterém je nám alespoň trochu dobře.

Tělo takové chvíle často pozná dříve než hlava.

Trochu se změní dech, povolí ramena, uvolní se břicho nebo na okamžik zmizí potřeba něco řešit. Právě naše vnímání bezpečí a ohrožení souvisí s činností autonomního nervového systému, který se podílí mimo jiné na regulaci dechu, srdečního rytmu nebo trávení.

A možná právě proto stojí za to nehledat bezpečí jen rozumem.

Můžeme ho hledat v těle.

Při pohledu na květinu si na chvíli všimnout vlastního dechu. Při hlazení psa zachytit teplo jeho těla. Při pohledu do očí dítěte zůstat o několik vteřin déle u pocitu, který se právě objevil.

Nemusíme si namlouvat, že je celý svět bezpečný.

Stačí, že právě v této chvíli není potřeba před ničím utíkat.

A když takový okamžik najdeme, můžeme si ho zapamatovat.

Potom další.

A časem možná zjistíme, že jsme nezačali vytvářet něco nového. Pouze jsme se znovu naučili všímat si něčeho, co v našem životě celou dobu také existovalo.

Nejde o to přemalovat bolest hezkými obrázky. Pokud se něco těžkého stalo, květina to nezruší a šťastná vzpomínka nepřepíše minulost.

Může ale vedle ní vytvořit něco dalšího.

Místo, kde je na chvíli bezpečno.

A tady se pro mě Patronovo kouzlo najednou mění z krásné pohádky v nádherný obraz.

Harry nemůže zařídit svět bez mozkomorů. Nemůže vymazat vlastní minulost a nemůže předstírat, že se mu nic bolestného nestalo.

Může ale hledat něco, k čemu se dokáže vrátit právě ve chvíli, kdy ho všechno ostatní táhne opačným směrem.

My asi nevykouzlíme stříbrného jelena.

Můžeme ale začít docela obyčejnou květinou.

A třeba právě ona jednou připomene něco, o čem jsme byli dlouho přesvědčeni, že jsme to navždy zapomněli.

← Všechny články O mně