← Knihovna otázek

Knihovna otázek

Proč nám to ta příroda dělá?

Hana Bártová

Když se podíváme na romantické filmy, seriály, knihy, písně, reklamy, rodinné oslavy i obyčejné rozhovory mezi lidmi, velká část lidského světa se točí kolem jediného tématu. Kdo se s kým seznámil, kdo se do koho zamiloval, kdo koho opustil, kdo zůstal sám a kdo možná konečně našel toho pravého.

Jako by příroda neměla nic důležitějšího na práci.

Možná opravdu nemá.

Nejdřív byl život

Tráva roste. Kvete, její květy opyluje vítr a vznikají semena. Některé trávy se šíří také oddenky nebo výběžky. Nepotřebují k tomu romantickou večeři, správný okamžik ani několik měsíců přemýšlení, zda už nastal čas posunout vztah dál.

Rostlina neřeší, jestli je dost krásná, zda ji vedlejší pampeliška ocení ani co si o jejich spojení pomyslí louka. Prochází jí život a ona v něm pokračuje.

To je možná jeden z nejzákladnějších principů přírody. Život roste, šíří se, proměňuje se a hledá další možnost svého pokračování. Nezáleží mu na tom, zda tomu rozumíme. Nečeká, až budeme připraveni. Nepotřebuje naše rozhodnutí ani souhlas.

Člověk je součástí stejného pohybu. Jenže u něj se všechno podstatně zkomplikovalo.

K pokračování života jsme dostali emoce

Lidské mládě přichází na svět zcela závislé na ostatních. Dlouhou dobu se nedokáže samo najíst, zahřát, ukrýt ani ochránit. Aby přežilo, musí se někdo přiblížit a zůstat s ním. Přírodě proto nestačilo pouze rozmnožování. Potřebovala vytvořit také vazbu.

Dala nám schopnost připoutat se, milovat, toužit po blízkosti a prožívat bolest, když o ni přijdeme. Z hlediska pokračování života je to geniální zařízení. Z hlediska člověka, který ve dvě hodiny ráno kontroluje, zda už si někdo přečetl jeho zprávu, je to zařízení poněkud kruté.

Příroda totiž nevybavila náš nervový systém pouze jednoduchou informací, že by bylo příjemné mít někoho vedle sebe. Spojení s druhými bylo po většinu lidské historie otázkou přežití. Být součástí páru, rodiny nebo skupiny znamenalo ochranu, potravu, péči a možnost vychovat potomstvo. Vyloučení ze skupiny mohlo znamenat smrt.

A tak může tělo reagovat na samotu mnohem silněji, než by odpovídalo dnešní situaci. Člověk sedí v teplém bytě, má plnou lednici, telefon, práci a zdravotní pojištění, ale jeho nervový systém se chová, jako by zůstal v noci sám za pravěkým táborem.

Hledáme partnera, nebo bezpečí?

Když se člověk bojí samoty, nemusí mu chybět pouze konkrétní muž nebo žena. Může mu chybět pocit, že někam patří, potvrzení, že je pro někoho důležitý, i jistota, že se má ke komu vrátit a že si někdo všimne, když se nevrátí.

Partner se pak snadno stane odpovědí na mnoho různých potřeb. Má přinést lásku, bezpečí, smysl, uznání, dotek, společenské postavení i důkaz, že s námi není něco špatně. Má zacelit naši minulost a současně zajistit budoucnost.

Na jednoho člověka je to poměrně rozsáhlá pracovní náplň.

Možná právě proto jsme někdy schopni udělat téměř cokoli, jen abychom o vztah nepřišli. Zmenšíme se, přizpůsobíme, přestaneme říkat, co cítíme, omluvíme chování, které nás zraňuje, a postupně se vzdalujeme sami sobě. Navenek zachraňujeme vztah. Hluboko uvnitř se možná snažíme zachránit pocit, že stále patříme k životu.

Největší strach potom nemusí znít: „Odejde ode mě.“

Může znít: „Co ze mě zůstane, když odejde?“

Přírodě nejde o naše štěstí

Tohle poznání může být nepříjemné. Síla, která nás přitahuje k druhému člověku, nemusí mít v první řadě zájem na tom, abychom byli šťastní. Příroda potřebuje, aby život pokračoval. Neposuzuje kvalitu partnerské komunikace, rozdělení domácích prací ani to, zda jsme ve vztahu konečně našli sami sebe.

Biologická přitažlivost proto není potvrzením, že jsme potkali správného člověka. Intenzita pocitu nemusí dokazovat kvalitu budoucího vztahu. Někdy pouze ukazuje, jak silně se v nás probudila potřeba spojení.

My si tento pohyb vyložíme jako osud, spřízněnou duši nebo znamení. Příroda přitom možná jen stiskla několik prastarých tlačítek a čeká, co uděláme.

To ovšem neznamená, že láska neexistuje. Znamená to, že se v ní setkává několik různých vrstev. Je v ní přírodní síla pokračování, potřeba bezpečí, naše osobní historie i vědomá schopnost skutečně vidět druhého člověka. Teprve když tyto vrstvy začneme rozlišovat, můžeme poznat, kdy milujeme a kdy se pouze bojíme zůstat sami.

Člověk může pokračovat mnoha způsoby

Příroda nám předala sílu života, ale člověk ji nemusí vyjádřit pouze zplozením dítěte nebo setrváním v páru. Pokračujeme také v tom, co vytváříme, předáváme a probouzíme v druhých — v dětech, knihách, myšlenkách, práci, péči, zkušenostech i drobných změnách, které po setkání s námi zůstanou v životě někoho dalšího.

Možná se tolik bojíme samoty také proto, že jsme pokračování života zúžili na partnerský vztah. Pokud nikoho nemám, připadám si, jako bych stála stranou. Jako by ostatní vstoupili do proudu a já zůstala na břehu.

Jenže život proudí i člověkem, který právě žije sám. Roste v něm, mění se a hledá nové podoby stejně jako tráva, která se neptá, zda vedle ní stojí její osudový protějšek.

Proč nám to tedy příroda dělá?

Protože bez touhy po spojení bychom tady pravděpodobně nebyli. Bez vazby, bolesti z odloučení a potřeby patřit k druhým by naši předkové nepřežili a nevychovali své děti.

Příroda nám dala velmi silný pohon. Nedala nám však k němu návod.

Ten si musí každý člověk vytvořit sám. Potřebuje postupně rozpoznat, co v něm právě promlouvá — zda skutečná blízkost, strach z opuštění, potřeba potvrdit vlastní hodnotu, nebo prastará síla života, která se chce spojit a pokračovat.

Nemusíme ji odmítat ani nad ní zvítězit. Můžeme ji začít vnímat, aniž bychom jí pokaždé odevzdali řízení.

Příroda nás přivedla až sem. Možná právě vědomí nám umožňuje rozhodnout, jak budeme pokračovat dál.

← Všechny články O mně