← Knihovna otázek

Knihovna otázek

Tak kurňa, kdo má pravdu?

Hana Bártová

Pravda existuje. O tom nepochybuji. Jen si stále více uvědomuji, že to, co za pravdu považujeme, může být pouze její nepatrná část.

Celý život se učíme rozlišovat. Poznáváme rozdíly mezi věcmi, lidmi, názory, příčinami a následky. Dáváme jim jména, třídíme je a vytváříme z nich obraz světa, ve kterém dokážeme žít.

A právě tady vzniká zvláštní paradox.

Čím dokonaleji dokážeme skutečnost rozdělit na jednotlivé části, tím více o nich můžeme vědět. Ale tím snadněji nám může uniknout celek.

Představte si, že posloucháte hudbu. Můžete rozpoznat jednotlivé nástroje, určit tóny, rytmus i jejich frekvence. Můžete dokonce dokonale rozebrat celou skladbu.

Ale to ještě neznamená, že jste hudbu skutečně prožili.

V okamžiku, kdy se necháte hudbou pohltit, přestáváte jednotlivé tóny oddělovat. Vnímáte něco, co vzniká jejich spojením. A možná v tu chvíli ani nerozlišujete mezi hudbou a vlastním prožitkem.

Hudba se nezměnila. Změnil se způsob, jakým ji vnímáte.

A co když je to podobné s pravdou?

Pravda a skutečnost nejsou totéž co náš pohled na ně

Můžeme si položit dvě odlišné otázky.

Co je pravdivé ve světě, který dokážeme pozorovat, měřit a ověřovat?

A co je skutečnost sama, ještě předtím, než ji rozdělíme na jednotlivé věci a pojmenujeme?

Na první otázku hledáme odpovědi prostřednictvím poznání, zkušeností a vědy. Na druhou se pokoušejí odpovídat filozofové už tisíce let.

Nedualistické filozofické tradice například zkoumají možnost, že oddělenost, kterou běžně vnímáme, není konečnou podobou skutečnosti.

Nejde v nich o shromáždění všech jednotlivých poznatků, ale o proměnu samotného způsobu vnímání.

To je pro mě nesmírně zajímavé.

Možná totiž pravdu nemůžeme poznat jen tím, že budeme získávat další informace. Možná se také musíme naučit vnímat jinak.

Když přestaneme rozdělovat

Při své práci se setkávám s lidmi, kteří dokážou svůj problém velmi přesně popsat. Vědí, kdy začal, co mu předcházelo, co všechno vyzkoušeli a proč si myslí, že se jim určité věci dějí.

Mají spoustu informací.

Ale někdy se jejich vztah k problému začne měnit až ve chvíli, kdy přestanou všechno vysvětlovat a začnou vnímat, co se v nich skutečně odehrává.

Nemusí objevit žádnou novou skutečnost.

Mohou jen poprvé prožít něco, co dosud znali pouze jako myšlenku.

A právě tady vidím rozdíl mezi věděním a vnitřním poznáním.

Když něco víme, dokážeme to pojmenovat.

Když něco skutečně prožijeme, může se změnit celý způsob, jakým vnímáme sebe i svět.

Samotný prožitek jednoty samozřejmě nedokazuje, že jsme poznali celou skutečnost. Ale může nám ukázat, jak omezené bylo naše dosavadní vnímání.

Proč se tedy pořád hádáme?

Možná proto, že jsme si zvykli zaměňovat své poznání za samotnou pravdu.

Jeden člověk něco vidí, druhý něco jiného. Jeden je pro, druhý proti. Lidé se hádají o zákony, poplatky, politiku, demonstrují a snaží se ostatní přesvědčit, že právě jejich pohled je správný.

Přitom se všichni pohybují v jediné skutečnosti.

Jejich rozdílné názory ji nerozdělují. Rozdělují pouze jejich představy o ní.

A čím urputněji své představy brání, tím méně jsou schopni vnímat souvislosti, které je přesahují.

Neznamená to, že bychom neměli rozlišovat pravdivé informace od nepravdivých nebo že jsou všechny názory stejně správné.

Jenže i když máme v určité věci pravdu, stále můžeme přehlížet její vztah k celku.

Rozlišování jako dar i překážka

V kabalistické tradici existuje pojem Bina, spojovaný s porozuměním a rozlišováním.

Právě rozlišování nám umožňuje poznávat jednotlivosti. Bez něj bychom nedokázali přemýšlet, učit se ani chápat souvislosti.

Ale co když se v něm zastavíme?

Co když se naučíme svět tak dokonale rozdělovat, že už nedokážeme vnímat jeho jednotu?

Možná je nejhlubším poznáním okamžik, kdy rozlišování nepřestaneme používat, ale přestaneme být jeho zajatci.

Dokážeme vidět rozdíly, aniž bychom zapomněli, že všechno existuje ve vzájemných vztazích.

A možná právě to je podstatou skutečného porozumění.

Můžeme změnit svět, pokud ho stále vnímáme stejně?

Tady se dostávám k něčemu, co mě znepokojuje.

Naše společnost se stále více rozděluje. Vytváříme nové skupiny, názory, pravidla a hranice. Každý se snaží prosadit svou představu o tom, jak by svět měl fungovat.

A přitom možná vůbec nezpochybňujeme způsob myšlení, ze kterého všechny tyto konflikty vznikají.

Pokoušíme se změnit jednotlivé části systému, ale dál přemýšlíme v kategoriích vítězů a poražených, našich a cizích, správných a nesprávných.

Možná právě proto je tak obtížné změnit směr, kterým se společnost ubírá.

Nejde pouze o zákony, vlády nebo ekonomiku. Jde o způsob, jakým sami sebe vnímáme ve vztahu k ostatním a ke světu.

Pokud budeme skutečnost stále rozdělovat na soupeřící části, budeme možná vytvářet další konflikty i tehdy, když některé z těch současných vyřešíme.

A změnit tento způsob vnímání u celé společnosti je pravděpodobně mnohem obtížnější než změnit jakýkoli zákon.

Tak kurňa, kdo má pravdu?

Možná jsme si celou dobu pokládali špatnou otázku.

Pravda podle mě není něco, co vzniká tím, že se shodneme. Ani něco, co získáme vítězstvím v diskusi.

Pravda existuje nezávisle na nás.

A pokud je skutečnost ve své podstatě jednotná, pak žádný jednotlivý pohled nemůže obsáhnout celý její význam.

Možná tedy nejde o to přestat rozlišovat.

Jde o to nezapomenout, že to, co jsme rozlišili, jsme tím ještě neoddělili od celku.

A že svět se nestává rozděleným jen proto, že jsme se ho naučili tak vidět.

Možná pravdu nikdy nebudeme vlastnit. Ale můžeme se naučit být její vědomou součástí.

← Všechny články O mně